„Brečela jsem, když Nobelovku nezískal“

„Sir Winton nás inspiroval, i když jsme z jiné generace,“říká iniciátorka petice za Nobelovu cenu pro zachránce českých dětí, osmnáctiletá Dominika Kouřilová. Patří mezi desítky studentů gymnázia Open Gate v Říčanech u Prahy, kteří Wintonovým příběhem žijí a po dva uplynulé roky se usilovně snažili o to, aby získal Nobelovu cenu za mír. „Je nám smutno, že odešel. Milovali jsme ho,“reagovala na zprávu o úmrtí skromného Brita, který v letech 1938 a 1939 zachránil 669 československých dětí před koncentračními tábory. Ano, spolužáci Vlastimil Kotrba a Tomislav Procházka pořádají dnes v 15.30 setkání na 1. nástupišti Wilsonova nádraží v Praze, odkud děti vlakem do Británie odjížděly a kde je Wintonova socha. Zapálíme tam svíčky. Přestože jsem na prázdninách u rodiny v Jihlavě, budu se snažit přijet. Byla by paráda, kdyby se sešlo co nejvíce lidí. Už dříve jsme měli možnost ve škole diskutovat s Wintonovými dětmi a byli jsme i v Kongresovém centru v Praze na setkání se samotným Wintonem. Na jednom z celoškolních setkání v roce 2009, kde se vždy diskutovalo na nějaké téma, náš češtinář Jiří Kostečka zmínil, že byl sir Winton nominován na Nobelovu cenu za mír, ale získal ji americký prezident Barack Obama. Brali jsme to jako hroznou nespravedlnost a emocemi to začalo. Rozhodli jsme se udělat vše pro to, aby další cena byla Wintonova. Připojilo se k nám množství dětí i ze zahraničí. Celé školy, české i zahraniční, nám posílaly poštou podpisové archy, ozvali se z Francie, Spojených států, Austrálie. Sesbírali jsme přes 200 000 podpisů, z toho jen čtvrtina byla elektronicky. V roce 2013 jsme v únoru sbírali v hrozné únorové zimě podpisy i v Praze. Stáli jsme v mrazech celý den, chodili si do supermarketu pro kartony a noviny, abychom měli alespoň nějakou izolaci od země. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, když k nám přistoupil asi čtyřiadvacetiletý kluk, který zjevně žil na ulici. Ptal se, co děláme, a nadšeně říkal, že se o něm učil. Podepsal nám petici a asi za hodinu přivedl skupinu asi dvaceti lidí, kteří také vypadali, že žijí na ulici. On je přesvědčil, že tohle je dobrá věc, takže také podepsali. Našli se i báječní lidé, kteří nám pro zahřátí nosili horkou čokoládu, děkovali nám… Spolu s naším angličtinářem Davidem Nitschem jsme předsedovi Nobelova výboru předali čtyři obrovské krabice plné podpisových listin a řekli, že další pošleme elektronicky. Chtěli jsme si být jistí, že jsme udělali úplně vše, a ukázat všem, že o to skutečně stojíme. Předseda výboru nám řekl, že máme druhý největší počet podpisů podporujících nějakou osobnost. Když pak Nobelovu cenu za mír získal opět někdo jiný, upřímně jsem se rozbrečela. Viděli jsme ho jen z dálky v Praze. Byli jsme šťastní, že jsme viděli člověka, který zachránil naše české a slovenské předky. Bylo mu tehdy už přes sto let a přijel na vozíčku. Říkal jen, že si nikdy nemyslel, že jeho čin bude takovou inspirací. Děkoval, že lidé nezapomínají. Bylo vidět, že vystupování před tolika lidmi je pro něj těžké. Neměl rád oficiality, nestál o obdiv. Ani by nikomu neřekl, že někoho zachránil. To až jeho manželka našla na půdě dokumenty a začala se ho vyptávat. Pak ten příběh vyšel najevo. To bohužel nejde, pravidla udílení cen to nedovolují. Proces u nežijících lidí nejde obnovit.