Zase srpen ’68. A přitom jinak
Čím se liší letošní připomínka srpnové okupace od těch minulých? Mnozí začínají přemýšlet, zda se něco podobného nemůže opakovat, protože hrozba z Moskvy už je tu zase. Samozřejmě jiná, ale přitom překvapivě stejná.
Lidé, kteří ty události zažili, se často shodují na tom, že silný byl především pocit překvapení. Prostě to nečekali. Avšak pocit překvapení v srpnu 1968 byl možná paradoxně stejně silný pro všechny. I mnozí ruští vojáci prý vůbec nevěděli, kde se najednou ocitli. Nevěděli to ani jejich blízcí žijící kdesi daleko v širé ruské zemi. Podobně jako je tomu dnes u těch ruských ozbrojenců, kteří bojovali na Ukrajině proti tamní regulérní armádě a nejspíš se tam někde se zbraněmi, ale zato zdánlivě nenápadně potulují stále.
Tehdy, v létě roku 1968, ovšem v Moskvě vládl komunista Leonid Brežněv a hranice, na které se občas, ale přece jen střílelo, ležela až někde za Chebem. Viděno z Prahy.
Dnes jsou nebezpečná místa, za kterými Evropan tuší jen zmatek a nejistotu, daleko na Východě. Ovšem střílí se tam mnohem častěji než občas.
Někdo řekne, že už jen kvůli tomu se nemusíme bát. Tehdy jsme žili ve stínu Moskvy a dnes víme, že jsme se toho stínu dávno zbavili. Stejně jako okolní země. O srpnové okupaci se samozřejmě rozhodlo v Moskvě, ale vojáci přišli i odjinud. Ti by dnes přijít nemohli.
Avšak klíčové tehdy bylo, jak byli okupanti přijati: dnes stejně jako tehdy by je asi vítal málokdo, i když našinec se občas nemůže zbavit pocitu, že u současného a možná i předchozího prezidenta si tím nemůže být tak úplně jist.
Okupace v srpnu ’68 byla při tom všem logisticky velmi zdařilou operací, selhalo všechno to, co mělo přijít poté. Obsazení Krymu proběhlo podobně zdánlivě hladce, dnes však vidíme, že ten nešťastný poloostrov s ruskou menšinou se potácí v problémech. Čistě prakticky na tom všichni zúčastnění prodělali a prodělávat ještě budou. Rusové přišli o důvěru světa a posílají tam obří finanční dotace, Ukrajinci přišli o část své matičky země a obyvatelé Krymu o turisty a spojení se světem. Podobné to ovšem bylo i v tom srpnu 1968 – tehdy byla přece bilance obdobná. Tedy záporná pro všechny.
I když se obě události vzdálené od sebe sedmačtyřicet let jeví jako zdánlivě nesmyslné, proč by se nemohla i dnes odehrát podobná, která stejně jako ty předchozí nedává na první pohled žádný smysl?
Problémy Ruska, největší země světa, dokonce tak velké, že se zdá neovladatelná, dokázali jeho vládcové řešit jen tak, že tu zemi zase jen zvětšovali. Možná novým, větším mapám opravdu věřili, někdy se zdálo, že to i funguje, přesto je současné Rusko o hodně menší než Brežněvův Sovětský svaz, a to nepočítáme země, které do Sovětského svazu formálně nepatřily, ale Moskva je, tedy jejich ekonomiku a politiku, ovládala. Včetně země zvané Československo, bohužel.
Češi a Slováci se tisíckrát, milionkrát mnohými cestami vrátili do časů roku 1968: v debatách, článcích, odborných i neodborných knihách, ve filmech. Prožili si atmosféru, ponořili se do ní a je docela možné, že tu dobu si docela dobře umějí představit i ti, kteří tehdy nebyli na světě. Zkrátka byl to smutný šokující zážitek a dnes snad všichni víme jistě, že ho nechceme opakovat.
Mají za sebou ale stejnou zkušenost s touto událostí i Rusové? Také se k ní vrátili v článcích ve filmech a knihách a také panuje jasný většinový názor, že něco podobného už nesmí přijít znovu?
Zpráva o letošním novém dokumentu ruské televize, který obhajuje okupaci z roku 1968 jako přátelskou pomoc Československu, ukazuje, že to tak nejspíš není. Přitom bývalý ruský prezident Boris Jelcin i nynější Vladimir Putin se k invazi svého času postavili kriticky. Byl to omyl? A omyl to byl tehdy, nebo dnes? Rusko nám ukazuje, že stejně nepřehledná, jako je jeho rozloha, je i jeho politika.
Nevíme, čemu věřit a čemu ne. A nemůžeme se spolehnout ani na to, že něco normálně dává či nedává smysl. Avšak překvapivě vidíme, že některé metody se vracejí, byť jen v neporovnatelně menší míře – zabavování potravin sedlákům na Ukrajině ve třicátých letech připomíná zabavování potravin ze zemí Evropské unie dnes. Obojí nemá smysl, logiku – je to jen akt msty někomu, kdo se nepodvolil. Asi jako když zuřivec kolem sebe mlátí holí. Ale rána jako rána, že. Srpen roku 1968 byl tragickou událostí nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro ty, kteří byli na druhé straně. Poláky, východní Němce, Maďary, Bulhary... V těchto zemích to dávno pochopili a je jasné, že s nimi Češi a Slováci našli také už dávno společnou řeč.
Avšak co ta nejdůležitější ze všech těch zemí, ta, v níž se rozhodovalo, a také ta, jež „dodala“nejvíce vojáků? Tedy Rusko?
Až budeme mít nepochybnou jistotu, že pohled Rusů a Čechů na osmašedesátý je stejný, až budeme vědět, že miliony obyčejných Rusů nad těmito smutnými dějinami upřímně přemýšlejí, teprve pak můžeme mít jistotu, že se 21. srpen 1968 nebude opakovat. Dříve ne.
Bývalý ruský prezident Boris Jelcin i nynější Vladimir Putin se k invazi svého času postavili kriticky. Byl to omyl?