Výstřel ze samopalu a dva propojené osudy

Zápisník Tereza Blažková

Než šel inženýr Milan Kotlaba 21. srpna ráno do práce, zapnul si rádio. Že se dozví o invazi „spřátelených vojsk“, už v té chvíli tušil. Jeho žena, která byla s dcerou a synem na prázdninách ve Sloupu v Čechách, mu totiž už ráno telefonovala. Vyprávěla, jak jim kolem druhé hodiny v noci pod okny projížděly tanky.

V Kotlabově kanceláři na Václavském náměstí bylo prázdno. Všichni zaměstnanci včetně něj vyšli do ulic. Na náměstí se to hemžilo obrněnými vozidly, rusky mluvícími vojáky a rozhořčenými Čechy, kteří se nechtěli jen tak vzdát.

„Lidé se snažili ty mladé vojáky přesvědčit, aby jeli pryč. Mluvili jsme s nimi a věřili, že jednota národa je natolik silná, aby odvrátila okupaci. Byli jsme ale naivní,“vypráví Kotlaba.

Dle jeho slov to byl šrumec. Zejména mladí lidé se tehdy angažovali a posílali vojáky domů. Byli naštvaní a snažili se náměstí bránit. Někteří dokonce tanky zapalovali, takže se z Václavského náměstí linul dým.

Kotlaba se ocitl také před budovou Československého rozhlasu, kterou hlídaly dva tanky. Ani ty nenechali prý Pražané náhodě. Jeden mladík tu začal trhat papír na malé kousky. Ty zapaloval a házel je na barel s naftou připevněný na zadní části obrněného vozidla. Sovětský voják si ho však všiml a neváhal po něm ze svého samopalu vystřelit. Muž z toho avšak vyvázl ještě dobře. Kulka ho jen zasáhla do oka.

Ve stejnou dobu měl na oční klinice na Karlově náměstí službu oftalmolog Karel Blažek.

„Večer před tím jsme s manželkou koukali na film Řeka čaruje. Šel už dost pozdě a hned vzápětí začaly zprávy, v nichž jsme se o okupaci dozvěděli,“vzpomíná dnes lékař.

Tehdy věděl, že do služby nastoupit musí. Byly dovolené a on měl sloužit sám. Tramvaje a autobusy takřka nejezdily, takže musel jít z Hodkoviček velkou část cesty na kliniku pěšky. Sanitky tam v ten den přivezly nespočet pacientů s očním zraněním. Mezi nimi i muže s prostřeleným okem. „Bylo to perforační poranění, tedy otevřená rána. To je to nejhorší zranění, které v očním lékařství je,“opisuje Blažek. Oko sice mladíkovi zachránil, ale poranění bylo natolik vážné, že na něj už muž nikdy neviděl.

Oba svědkové stejné události se dnes shodují na jednom. Atmosféra byla sice děsivá, ale lidé se nebáli. Byli spíše naštvaní, a dokonce odhodlaní bojovat. Nikdo však tehdy netušil, že tu okupanti zůstanou ještě dalších dvacet let.

Život Karla Blažka a Milana Kotlaby šel dál. V roce 1975 nastoupila Kotlabova dcera Romana na Gymnázium Ohradní. V témže školním roce k ní do třídy přistoupil také Karel Blažek mladší.

Aby bylo jasné, proč to celé vyprávím – pár dní před sametovou revolucí se těm dvěma narodila dcera Tereza...