Říše padlých památníků SSSR

Cestování

Iveta Polochová zvláštní zpravodajka MF DNES v Rusku

Stalin nemá nos. Zato má za zády 283 obětí represí, které ho sledují zpoza mříží a ostnatých drátů. Jsou tu i andělé ( kteří je zjevně opustili). A Gogol, Puškin, Lermontov (kteří jim neudělali vůbec nic). I poetický Děd Mazaj se svými zajíci, bezejmenný slepec, zádumčivá psí sfinga z jiného světa. A vysoko nade všemi se tyčí Železný Felix, jehož sem zavály dějinné zvraty jako jednoho z prvních.

Nadživotní zakladatel obávané tajné služby Čeka a jeden ze symbolů rudého teroru – Felix Dzeržinskij – trůnil před Lubjankou, hlavním sídlem tajných služeb od roku 1958. Tvrdost ruské země pocítil krátce po nezdařeném komunistickém puči v roce 1991, kdy ho strhli. Načež putoval do parku u Centrálního domu umělců.

Stejně jako další padlé sovětské památníky, u nichž Rusové po pádu režimu nevěděli co s nimi. Až některé skončily právě tady. V Parku umění Muzeon v Moskvě. Na hřbitově padlých památníků, chcete-li. Říká se mu tak i tak. Tady žijí svůj druhý život. Jako součást jednoho z největších ruských muzeí pod širým nebem.

„Dlouho tady jen bezúčelně ležely. Ale v roce 1992 padlo rozhodnutí uchovat svržené památníky jako kulturní a historické dědictví. Sochy jsme začali čistit, umisťovat je opět na podstavce a dávat k nim cedulky s popisky,“popsala pro MF DNES zrod Muzeonu jeho mluvčí Marta Sacharovová.

Na břehu řeky Moskvy se tak na své bitvy připravuje či je už svádí řada bezejmenných rudoarmějců. Chladnými výrazy na ně shlížejí ti, kteří se na neblahém osudu mnoha Rusů podepsali.

Stalin, Lenin, Dzeržinskij, Sverdlov, Kalinin, Brežněv...

Komunističtí pohlaváři postávají v Muzeonu víceméně pospolu. V oddělení zvaném „Vůdci a oběti“. Okupují jedno místo se skulpturami symbolizujícími miliony těch, kteří sovětské represe nepřežili či protrpěli v lágrech, ve vyhnanství.

Asi nejvýmluvnější je památník Jevgenije Čubarova připomínající Stalinovy oběti. Je to vlastně zeď tvoře- ná 283 kamennými obličeji uvězněnými za mřížemi a ostnatými dráty. Každá tvář má jinou povahu, vyjadřuje jiné emoce. Každá představuje jednoho z někdejších Čubarovových sousedů, kteří neunikli represím, byli rozkulačeni či vysídleni.

Nedaleko nich pak z lavičky zasněně vzhlíží k nebi fyzik Andrej Sacharov, známý neúnavným bojem za lidská práva, kvůli čemuž ho sovětský režim poslal do vyhnanství.

Nejvyhledávanější jsou podle Marty Sacharovové ony sovětské sochy, z nichž některé vznikly už ve 30. letech. „Je to proto, že zachycují historii Ruska,“míní a vypočítává, že v parku je sedm památníků Vladimira Iljiče Lenina a už zmíněná granitová skulptura Josifa Stalina z roku 1938. Ta je unikátní tím, že přežila Chruščovovu destalinizaci a je dnes jedinou Stalinovou sochou v Moskvě. Pozornost poutá i svým vzhledem, jelikož kamenný diktátor přišel při pádu o nos.

Lenin poslouchá avantgardu Svržené sovětské památníky ovšem tvoří jen část muzea, které se během let spontánně rozrůstalo také o nepolitické skulptury. A dnes čítá na tisíc soch.

„Někteří sochaři nám svá díla darovali, jiná zde byla dočasně. Měli jsme tady i sympozium, během něhož umělci vytvořili sochy a ty tady pak zůstaly,“přibližuje mluvčí muzea s tím, že sbírka bobtná stále a park se rozrůstá o práci současných mladých umělců.

Z modernějších soch je evidentně nejpopulárnější Děd Mazaj a zajíci od sochaře Alexandra Taratynova. Pitoreskní loďka plná dovádivých býložravců s dlouhýma ušima, z nichž dva předvádějí na přídi známou scénu z filmu Titanik, ztvárňuje jinak klasickou ruskou báseň o Dědovi Mazajovi a zajících, které zachraňoval před povodní. Jak moc je skulptura v parku oblíbená, prozrazuje udusaná půda kolem ní...

Procházet se ruskými dějinami i současným uměním lze v Muzeonu zadarmo, jelikož jeho správci před lety zrušili vstupné. Návštěvníky lákají i na různé akce. „Chtěli bychom být kulturním centrem města. Pořádáme proto koncerty avantgardní a experimentální hudby, promítáme umělecké filmy v původním znění s titulky a pořádáme rovněž přednášky o moderním umění,“říká Marta Sacharovová.