Proč vlastně velryby zpívají?
Příroda
Milan Vodička
Když to před desítkami let námořníci poprvé slyšeli ve sluchátkách, musel to být opravdu horor. Velrybí zpěv vypadá, jako když strašíte děti, foukáte přitom do trubky, vržete, kňučíte, bubláte do bublifuku, bučíte, vrčíte, upiskujete si, cvrlikáte, chrčíte, štěkáte a občas vytáhnete zátku z lahve.
Nejlépe si to představíte, když si v duchu smísíte hlasy pralesa z dobrodružného filmu a zvuky vesmíru ze špatného sci-fi.
Takhle nějak zní, když velryby zpívají.
Ale nikdo nevěděl, že jsou to velryby. Poslouchali totiž sovětské ponorky. Bylo to na Bermudách, začátek 60. let, a Frank Watlington měl problém. Zvuky nahrané podmořskými mikrofony, na nichž bylo něco, co nešlo zařadit. Ty mikrofony tam mělo americké námořnictvo, aby sledovalo pohyb sovětských ponorek blížících se k Americe. Watlington jako první přišel na to, že tyhle zvuky z jiného světa vydávají velryby. Nahrál je a předal mladičkému americkému biologovi Rogeru Payneovi, který je nyní snad největším znalcem velrybího zpěvu.
A tak díky němu víme, proč to dělají. A hlavně, jak daleko se slyší.
Payne tvrdí, že až na sedm set kilometrů. A každý rok si skládají nové písně. Například u plejtváků dlouhoploutvých (taky se jim říká hrboun dlouhoploutvý nebo keporkak), kteří jsou mezi velrybami největšími zpěváky, to chodí tak, že se všichni dohodnou na jedné písni a pak ji nějakou dobu zpívají.
Nové písně jsou vždycky pomalejší než předešlé. Když už to nejde pomaleji, začnou velryby znovu s něčím rychlým a svižným, jakýmsi velrybím rokenrolem, a pak se propracovávají k ploužáku. K takovým změnám dochází jednou za osm až deset let a ke starým písním se už nikdy nevracejí.
Velryby své písně nepoužívají na strašení námořníků, ale jako vysílačky. Dorozumívají se jimi. Na obrov- ské vzdálenosti. „Věřím, že když ještě nebyla světová moře plná lodí s lodními šrouby a ponorek, velryby slyšely až na vzdálenost 17 000 kilometrů, protože voda je mnohem lepším vodičem zvuku než vzduch,“uvedl před lety Payne. „Mohly se domlouvat tak dlouho, pokud žily v jednom moři.“
I když to působí neuvěřitelně, něco na tom asi bude. Letos v březnu australsko-novozélandská expedice pohodlně zachytila zpěv velryby vzdálené 750 kilometrů, a to je oceán hotovým smetištěm zvuků motorů. Podle vědců je běžné, že když zpívá velryba u Newfoundlandu, další ji slyší až na Bermudách.
A proč si velryby vlastně zpívají? Samozřejmě, něco si tím sdělují. Jenže co to je?
První, co lidi napadne, je sex. Že samci hledají samičku. Ale to je jen část pravdy. Doktor Payne si myslí, že za zpěvem není ani tak láska jako žaludek. Protože velryby se živí jen planktonem, spotřebují k nasycení obrovské množství vody. A zpěvem se mohou dorozumívat, aby si vzájemně nevplouvaly do lovišť.
Vlastně jim nic jiného než zpěv nezbývá. Ve vodě není vidět zrovna daleko, velryby nemají neuvěřitelný čich jako žraloci, a tak je zvuk nejlepší. Využívají ho jako lodě sonar: když zpívají, vyšlou tím zvukové vlny, které se odrážejí od předmětů a vracejí. A tak velryba zjistí, že kdesi v temnotě před ní je mělčina nebo že někde jinde cosi plave, podle tvaru pozná, co to je.
Písně velryb se šíří oceánem jako hudební šlágry. Hity, které se zrovna zpívají mezi velrybami u jižní Austrálie, kde žije největší populace keporkaků, se vždy brzy objeví o šest tisíc kilometrů dál v Polynésii.