Osmatřicet let s prvním zářím, tím dnem D
První září jsem neměl nikdy rád. To moje s velkým P, tedy první školní, jsem obrečel. Ne štěstím, ale žalem. Zatímco jiné děti vyhlížely pod stromečkem aktovku, já byl rodičům vděčný za to, že tento akt pasování na školáka zvládli ještě pár měsíců oddalovat. Dostal jsem oranžovou s bílým letadlem. Trochu jsem ji očekával, v roce 1977 jich na výběr moc nebylo, navíc u té modré s černou lodí jsem našim naznačoval, že ji nechci. Antipestrost socialistické obchodní nabídky mi nevadila. Kdybych měl v dětství zažívat obdobnou školní ofenzivu, jaká je dnes vidět v hypermarketech, obávám se, že by mi to způsobilo silnou psychickou újmu. Vůně tužek mi připadala jako smrad, rozvrh v penále jako symbol zla. Školu jsem začal dvěma razítky prasátek, což, jak si matně vzpomínám, nebylo zrovna za odměnu…
Můj dětský svět bylo honění se za balonem, sbírání plakátů s fotbalovými mužstvy z časopisu Stadion, dost jsem četl a taky jsem pravidelně s kamarády řešil, kdy na nás teda Američané shodí tu bombu.
První září jsem zažil i na povinné chmelové brigádě. Ta byla fajn. Jen jsme byli na nejstarší česačce v okolí, takže jsme si ve stejném okolí i nejméně vydělali, dívku, kterou jsem si vysnil, si úspěšněji vysnil také můj kamarád a domů jsem si přivezl spálu, se kterou se tehdy ještě chodilo poležet si na infekční.
Začátek školy jsem si v 90. letech užil také coby učitel. Ještě před státnicemi jsem dostal svou vlastní pátou třídu v jedné malé vesnici. Polovina dětí byli Romové. Když jsem vešel, měli radost a volali: „Ten je náš, ten je náš.“Jsem trochu snědší, párkrát jsem kvůli tomu na fotbale málem i dostal. Děti byly veselé celkově. Na vesnici měla před školou občas přednost sena nebo zabijačka, což tak nějak odráželo i celkově místní přístup k učení. Na škole nás bylo šest mužů, po roce jsme čtyři odešli, což zase odráželo trendy tehdejších let ve školství.
První září s mými dětmi. Říkal jsem si, že mne ten den už nerozhodí, ale kdepak… Děti byly v pohodě, já nervózní za ně. Když šel do první třídy syn, vyskočil na nás ze křoví před domem tchán. Překvapil nás tím, že půjde do školy na ten velký den s námi. Nakonec jsme byli rádi, protože jako jediný měl s sebou foťák, takže vzpomínku na syna coby prvňáka máme díky němu. Doba se poposunula, kromě nekonečných možností výběru školních potřeb, které mi vrátily mé dětské deprese, včetně té ze smradu tužek, řešily mé děti úplně něco jiného než já: sběratelské kartičky, aktuálně moderní vychytávky všeho druhu, bez kterých by byly úplně „out“, dcera navíc i oblečení, protože v některém by byla taky úplně „out“. U syna jsme naštěstí ještě neprobírali mobily, protože v té době teprve začínaly. Dcera je o osm let mladší, čemuž odpovídal i osmiletý posun techniky a s ním další nekonečné možnosti toho, co teď ve světě školních kolektivů frčí.
První září mne rozvibruje i teď, kdy už je neřeším ani se svými dětmi. Ten školní shon v ulicích, který je tolik jiný oproti prázdninovému klidu. Pokaždé mám pocit, jako by se to týkalo i mě. Přitom je svět úplně jinde. Někde jsem viděl srovnání symbolů, kterých se bály děti mé generace a čeho se bojí děti teď. My tam měli radiaci, lebku se skříženými hnáty nebo atomovou bombu, dnešní dětská generace vybitou baterii, chybějící signál, absenci wi-fi či marné načítání na YouTube. Možná ale právě proto, že je svět jinde, si říkám, že jsem si všechna ta první září měl přece jen raději užívat. Prvního září totiž zjistíte, že je další rok pryč. A vaše škola nebo škola vašich dětí, a co si budeme namlouvat, byly to skvělé roky, je zase o kousek dál ve vzpomínkové mlze. Prvního září je za tři dny… S Kellnerem na houpačce. Generální ředitel a vedle PPF i menšinový vlastník úvěrové firmy Home Credit Jiří Šmejc zatím bezmocně sleduje, co na poli spotřebitelských úvěrů způsobil ekonomický propad v Rusku. Home Credit včera zveřejnil výsledky za první pololetí – a jsou hodně v červených číslech: o bezmála 2,5 miliardy korun.