Ústavní soud v oslabení. Opět

Historie se opakuje, Ústavní soud zase čelí nedostatku soudců a nový kandidát Jaromír Jirsa může mít potíže kvůli svému minulému působení. Co zkusit najít odpověď na otázku, proč je výběr problém? A pro koho především? Pro prezidenta? Anděl Media Centrum

Zdá se, že prezident Miloš Zeman, který si při výběru kandidátů na ústavní soudce vedl dosud výborně, tedy přiznejme, že laťka nebyla jeho předchůdcem nasazena zrovna vysoko, trochu polevil. Už od 5. srpna totiž chybí Ústavnímu soudu soudkyně Vlasta Formánková, která odešla poté, co vypršelo její řádné desetileté období. Evidentně to všechny tak překvapilo, že jejího nástupce bude Senát schvalovat přibližně až za měsíc, a je otázka, zda vůbec projde.

Jestli ne, tak se bude hledat další a zase to nějakou dobu potrvá, i když prezident už má nyní těch kandidátů v záloze víc.

Přitom se zdálo, že problémy s výběrem ústavních soudců jsou definitivně minulostí. Až dosud Zeman příkladně všechny návrhy dával včas a bylo patrné, že si nechal i poradit. A evidentně lépe než jeho předchůdce, který v závěru svého působení nejspíš dospěl k závěru, že Senát mu stejně zamítne všechno, a tak se možná ani příliš nesnažil. Jenže ani Zemanovi neprošlo vše, své o tom ví takový Miloslav Výborný, kterému se levicoví senátoři pomstili za to, jak hlasoval předtím jako ústavní soudce o církevních restitucích. A to je možná jedna z klíčových otázek, kterou už roky mnozí právní experti znovu a znovu připomínají: Má být ústavní soudce opakovaně jmenován?

Ne, odpovídají. Rizik je příliš mnoho, především hrozí, že ústavní soudce ve svém prvním období bude rozhodovat tak, aby se zavděčil těm, kteří ho budou příště vybírat a schvalovat. Na druhé straně právě jednání takového pána Výborného ukázalo, že soudci, kteří rozhodují podle svého svědomí, ať už se kryje s názorem naším, či ne, evidentně existují. Což je dobrá zpráva, takže ji stojí za to připomenout.

Samozřejmě, kdo byl příliš aktivní a příliš se projevoval, může mít v další kariéře problém, to platí často u mnoha konkurzů, nominací a voleb v Česku, takže se to vůbec netýká jen jednoho ústavního soudce, který se touží do své funkce vrátit. Do kategorie „až tak nějak příliš vyhraněných“by totiž mohl spadnout i Zemanův poslední kandidát, o němž budou senátoři rozhodovat koncem příštího měsíce.

Je jím Jaromír Jirsa, místopředseda Městského soudu v Praze a bývalý předseda Soudcovské unie ČR, což obojí ukazuje, že je pracovitý, ale nic víc. Pro někoho však může být mnohem zajímavější, že Jirsa rozhodoval svého času ostře sledovaný spor mezi ČSSD a Janem Kubicem, který tehdy šéfoval Útvaru pro odhalování organizova- ného zločinu. A nejenže rozhodl v neprospěch sociálních demokratů, ještě čelil nařčení z podjatosti. To proto, že o kauze prý diskutoval se studenty vysoké školy. Jenže žádná kárná žaloba na něj podána nebyla, Jirsa vše ustál, takže se někomu může dnes zdát, že nejvhodnější chvíle na dodatečné zúčtování bude při schvalování jeho nominace v Senátu. Protože český politik je především nevelkorysý a nezapomíná. Nebo je to dnes už jinak? Každopádně nominace Jaromíra Jirsy je v logice Zemanových předchozích návrhů. Zdá se, že prezident si vybírá viditelné postavy, někdy funkcionáře (jiný bývalý předseda soudcovské unie Tomáš Lichovník už ústavním soudcem je), tedy ty, kteří na sebe upozornili nebo na ně Zemana upo- zornili jeho rádcové, což není vůbec špatné. Na druhé straně cítíme, že první prezident svého času volil jaksi jinak, méně uchopitelně, ale více podle toho, co se v kterém člověku zdálo skrývat. Měl to také v určitém ohledu jednodušší, stačilo někdy najít ty, kteří se dokázali vzepřít či alespoň nepodlehnout předchozímu totalitnímu režimu, a bylo téměř jisté, že vybírá čestného člověka.

Nejméně průhledná se zdála volba za Václava Klause, i když ani „jeho soud“zpětně viděno se nakonec nezdál být sestavený tak špatně – byť úplně na konci Klausova období se téměř vyprázdnil a hrozil mu kvůli nedostatku soudců kolaps.

Jenže co to tedy znamená, je výběr ústavních soudců nepřetržitým problémem? Jestliže ano, tak pro koho? Pro prezidenta, či pro senátory?

Možná tak trochu pro všechny, neboť vidíme, že obsazení soudu až příliš kopíruje změny na Pražském hradě. Možná by stálo za to přemýšlet o delším funkčním období a zákazu opakovaného jmenování, jak je tomu v některých jiných zemích a kde to funguje.

Protože vědomí, že už se do klíčové, tak důležité instituce nikdy nevrátím, je možná docela dobrou motivací, abych si dal záležet teď a tady, protože žádnou druhou šanci už znovu nedostanu.

Delší funkční období by možná uchránilo soud od zmatků a práce v oslabení, jak je tomu dnes. Protože tak to je, na pomalost pak doplácejí ti, kteří obsazení této instituce nemohou nijak ovlivnit.

Možná by stálo za to popřemýšlet o delším funkčním období a zákazu opakovaného jmenování ústavních soudců.