Necháme si ujet čínský vlak?
Český prezident Miloš Zeman odjíždí na začátku září do Číny. Tedy do země, která aspiruje na pozici budoucí světové supervelmoci, i když v současnosti se její ekonomika trochu zadrhává. Zahraničněpolitický stratég Hradu vysvětluje, proč je i tak pro nás d
Před několika týdny jsem seděl v Pekingu v čínské Akademii věd a poslouchal přednášku profesora Yu Yong Dinga o čínské ekonomice. Tou dobou padaly akcie čínských firem již několikátý den, připravovala se devalvace jüanu a světový odborný tisk spekuloval, co takový vývoj znamená. Ostatně Čína se i tohoto obtížného roku dopočítala k tomu, že její HDP bude o nějakých 0,2 trilionu dolarů větší, než bude v USA, a že si dlouhodobě udržuje hospodářské tempo, které je nejméně dvojnásobkem průměrného růstu světové ekonomiky.
Zatímco profesor Yong Ding umně žongloval se statistikami a občas i přiznal, že skutečné číslo některého údaje je buďto tajné, nebo že ho nikdo neví, protože vlastně spočítat nejde, pokoušel jsem se zodpovědět celkem základní, leč nejednoduché otázky.
Je Čína už bohatá, nebo zatím ještě chudá? A kterým směrem se hodlá možná již největší ekonomika světa v příštích letech vydat? A co tento směr znamená pro moji malou vlast, která má zhruba devětkrát méně obyvatel, než je v Číně jen členů tamní komunistické strany?
Otázku o skutečném bohatství Číny nemají dodnes vyřešenu ani sami Číňané. Jejich hrubý domácí produkt sice už přesáhl hodnoty USA, ale porovnáváme 1,3 miliardy lidí s „pouhými“318 miliony Američanů. Číňané proto sami vesměs říkají, že dnes ještě nejsou ani bohatí, ani chudí, že jsou jen na cestě k bohatství. To je ostatně věc, kterou sami uvidíte při pohybu tamními městy. Zboží v posledních letech pro zákazníka prudce zdražilo a česká idea Číny jako jednoho velikého holešovického tržiště s levnými, leč ne příliš kvalitními výrobky, je již dávno minulostí.
Drahá země
Země je dnes drahá, a to i pro Číňany. Navíc se v posledních letech zaměřila hodně na produkty pro luxusní klientelu. Má třeba nejvyšší počet pěti- a vícehvězdičkových hotelů na světě – letos tam funguje 696 podobných zařízení a dalších zhruba pět set se staví. I to je výsledkem stavebního boomu v zemi, která 30 procent domácích investic ukládá do vlastní výstavby a kde počet nových budov ročně dosáhl úrovně snadno srovnatelné s tím, jako by v USA každý rok vzniklo celé jedno nové Chicago.
Mezi symboly hospodářského úspěchu velmoci patří již sto let mrakodrapy. V Americe jich stojí 533 a další tři jsou ještě ve výstavbě. Čína dá na symboly, a tak si jich zatím postavila 470. Až dokončí i rozestavěné, bude jich mít 1 308.
Svět není jednoduchý ani pro takovou ekonomiku a Číňané na svojí cestě k bohatství pochopili, že budou nyní muset hlavně výrazně zdvihnout domácí spotřebu, nebo se na alespoň 7procentním růstu HDP neudrží. A aby na to lidé měli, budou muset podstatně více vydělávat a také utrácet. To ovšem dále zvýší cenu čínských výrobních nákladů, a nedá se tedy očekávat, že by období levných čínských vývozů v budoucnosti pokračovalo. Země bude stále dražší a stále více toho zkonzumuje sama.
Tato situace je v zásadě i mojí odpovědí na druhou otázku, co tedy nejspíš Číňané se svojí ekonomikou plánují do budoucna. V letech levných vývozů si našetřili 6 trilionů dolarů finančních rezerv. Z nich hodlají zhruba 3,5 trilionu dolarů investovat. Ani profesor Yong Ding se nijak netajil doporučeními svojí Akademie čínskému vedení. Je třeba nahradit vývoz výrobků vývozem investic.
Při stoupajících cenách na čínském domácím trhu se bude stále více vyplácet vyrábět čínské zboží v zahraničí a to zcela otočí situaci, kdy svět vyráběl hlavně v Číně. I z toho důvodu dnes 68 procent čínských investic zatím končí tam, kde má kapitál největší koncentraci a nejvyšší, nejrychlejší výtěžnost – tedy opět na domácích asijských trzích.
Čína ale zároveň dobře ví, kdo je její největší zahraniční obchodní partner – Evropská unie. Čtrnáct procent čínského zahraničního obchodu končí v Evropě, je to dokonce víc, než umístí v USA. Dá se tedy předpokládat, že právě Evropa, kam bylo zatím investováno jen 8 procent připravených čínských investic, může být centrálním příjemcem velké části z koláče 3,5 trilionu dolarů příští- ho kapitálového exportu. A to odpovídá i na moji závěrečnou otázku, co my s tím.
Svět není černobílý
Možná je teď nejvyšší čas být v Číně rozpoznatelní a viditelní, aby si všimli, že i my jsme v Evropě, o které ještě před deseti lety žertoval čínský ministr zahraničí jako o „kulturně a historicky významném poloostrově na konci Asie“. Tak přece skončit nechceme. Zároveň musíme být ale realisté. Nikdy nebudeme moci Číně s naší absorpční schopností nabídnout ekonomicky to, co státy velikosti Británie, Německa či Francie. A zápas o velké peníze bývá brutální. Až začne ten o čínské investice, budeme muset tedy nabízet něco jiného. Osobně mě zajímá, která z hospodářských velmocí v té chvíli vystoupí na obranu práv členů sekty Bůh všemohoucí, kteří tak dlouho věřili, že Ježíš znovu ožil v osobě manželky jejího zakladatele, až jich asi tisícovku loni čínští komunisté zavřeli. Odhadl bych, že vzhledem k jejich učení to nebude ani Vatikán.
A tak zatímco velké ekonomiky začnou podepisovat příští miliardové kontrakty v Pekingu a Šanghaji, naše absorpční schopnost nás předurčuje k práci s čínskými regiony, což vůbec není špatně. Až letos v září otevřeme konzulát v Chengdu, hlavním městě Sečuanu, bude to prostě „na vesnici“. Jen ta vesnice bude větší než Německo nebo Francie a její „provinční hlavní město“s 10 miliony obyvatel postavilo za posledních pět let 60 stanic metra. Letos a příští rok otevře dalších 87 stanic.
Budeme si muset na tenhle nový multipolární svět, kde se černobílé vidění problémů rovná aktivní politicko-ekonomické sebevraždě, společně s našimi evropskými spojenci krok po kroku zvykat. Naše hodnoty nejsou univerzální a naše vi- dění světa není jediné možné. Chceme-li někoho poučovat, v čem jsme lepší, budeme muset jasně demonstrovat, v čem je to pro přesvědčovaného výhodnější. Číňané jsou historicky obrovští pragmatici a žádná velká ideologická myšlenka ani náboženství u nich nikdy úplně nezakořenilo. Osud čínského buddhismu je jako osud čínského komunismu. Výsledek je vždy více čínský a méně to, co teprve následuje za přídavným jménem. Ostatně celý proces vzájemného zvykání si na sebe již dávno tiše běží. Mezi jeho emisary patří i v Česku spíše turisté, kteří zde letos utratili zatím nejvíc ze všech národností. A to nejsou turisté z Ruska, ale Číňané, protože v Číně je oproti Česku opravdu draho.
„Čínští turisté loni po světě nakoupili zboží za odhadovaný 1 trilion dolarů,“končí svoji přednášku profesor Yong Ding. Žlutý koláč čínského slunce pomalu zapadá do pekingského smogu, pan profesor si skládá svoje grafy i papíry a mně běží hlavou, že to nakonec může všechno dopadnout jako s čínskými rychlovlaky. Původně byly vyprojektovány na rychlost 486 km/h, ale z důvodu vyšší bezpečnosti nakonec jezdí jen do 300 km/h. Až tedy jednou uvidíte vlak takhle netradičně svištící mírnou a oko klidnící českou krajinou, můžete si být jistí, že už k nám Čína dojela a z důvodu bezpečnosti Evropy raději zpomalila. Druhá, podle mne ale horší možnost je pak ta, že tenhle vlak nikdy nespatříte, protože nás objel.
Vzhledem k nejistotě původu jakéhokoliv ekonomického údaje o Číně, uvádím, že použité statistické údaje vycházejí z přednášky profesora Yu Yong Dinga, přednesené 3. srpna 2015 na Chinese Academy of Social Sciences. Profesor Yu Yong Ding je absolventem Oxford University a vede Institut světové politiky a ekonomie od roku 1994. telka.
Andrej Babiš přiznal, že pražské ANO vyjádřilo primátorce Adrianě Krnáčové „ nepodporu“. Pak chvíli hrozilo, že se Krnáčová stane neprimátorkou, ale její rivalka Radmila Kleslová utrpěla dočasnou nevýhru, takže nevídaně nevýtečné primátorování pokračuje.
Případ Krnáčová přepisuje i volební billboardy hnutí ANO. Místo „ Nekecáme – makáme“teď předseda svou pražskou chráněnkyni poučuje slovy: „Politika je hlavně o komunikaci, ne až tak o práci.“Takže jak je to? „ Kecáme – nemakáme?“Nebo „ Kecáme i makáme?“
A primátorka Krnáčová už se opravdu poučila a snaží se lépe komunikovat. Na tiskovou konferenci si sice ještě netroufá, ale poskytla už rozhovor, zatím po e-mailu, což obvykle znamená, že místo politika odpovídá jeho PR manažer. Ale nespěchejme na ni, v první třídě se také hned nezačíná velkou násobilkou.
Se zajímavým a varovným postřehem přišel lidovecký starosta Prahy 7 Jan Čižinský: „Zatím vždycky, když se v Praze odvolával primátor, byly povodně.“Tak to snad opravdu radši živel Krnáčová než Benátky v Karlíně, ne?
Už jsme ten vzletný slogan dlouho od nikoho neslyšeli, ale naštěstí nám ho tento týden připomněl – s neodolatelným jihoafrickým přízvukem a v trochu pozměněné podobě – náš národní gauner Radovan Krejčíř. „ Lež a nenávist zvítězila nad pravdou a láskou,“komentoval rozsudek nad sebou samým.
Zatímco Číně lezli v Česku do pozadí vždy hlavně levičáci, pravice se vesměs držela zpátky. Teď ale první místopředseda ODS Jan Zahradil pochválil tamní pivo Tsingtao, které je podle něho lepší než libovolné europivo, jako je Heineken či Stella: „ I to pivo už Číňan umí líp.“
Prezident Zeman zase prohlásil: „Jídlo je součástí kultury. Ten, kdo dobře jí, je kulturní člověk.“A řekne-li to známý gurmán, odkojený prejtem, je to na beton.
To to ale uteklo. Bývalý poslanec ODS Roman Pekárek, který byl vůbec prvním českým zákonodárcem odsouzeným a uvězněným během výkonu funkce, už je za dobré chování na podmínku na svobodě. Do basy nastoupil na pět let 18. února 2013, kdy byl prezidentem Klaus, premiérem Nečas a v čele fotbalové a hokejové reprezentace stáli Bílek a Hadamczik. Tak vítejte v nové realitě!