Na sníh! Aneb vyvolávání zimy v Dolním Dvoře

Jaroslav Rudiš

Sedíme na zahradě roubenky a čekáme, až se dodělá guláš, který pro nás Mirek celý den s láskou vaří. Po úzké silnici funí do kopce parta cyklistů, v potoce se chladí pivo a Baron, jak se říká našemu kamarádovi, který nám chalupu každé léto půjčuje, rozlévá slivovici. „Na sníh,“řekne a pozvedne skleničku. „Na sníh,“řeknou ti, co u stolu mluví česky.

„Auf den Schnee,“přidají se ti, co mluví německy.

Letošní léto je hodně horké, ale tady v Dolním Dvoře v Krkonoších se připíjí na sníh. Tak jako celý rok. Všichni se tady těší na zimu. Baron se svojí ženou provozuje v tomhle malebném kousku světa lyžařskou školu. Když napadne sníh, přije- dou lufťáci a Dolní Dvůr ožije. Zima tu bývá dlouhá. Ale zatímco jinde lidé nadávají a propadají do depresí, tady z pořádné zimy mají všichni radost. Když začne padat, rozešle Baron všem svým známým esemesky: „Sníh! Hurá! Všichni sem!“

Teď je ale ještě léto a člověk se třese zimou jen chvíli poté, co vyleze z ledového horského potoka, který se jmenuje Malé Labe. O pár kilometrů dále u Hostinného se vlévá do velkého Labe a míří přes Nymburk a Magdeburk až do Hamburku a Severního moře.

Občas se prý opilci postaví na mostek a čurají do říčky. Hádají se skrz to, kdy jejich pozdrav z Krkonoš dopluje k moři. Za dva dny? Za týden? Za měsíc? A co z něho vlastně zbude? Nikdo to zatím nezjistil. Z Dolního Dvora je to do Hamburku daleko. Stejně jako ze srpna do zimy. I když, možná je to všechno blíž, než si myslíme.

Mirek vyběhne z kuchyně. „Ještě chvíli, ještě minutku!“září a bílé tričko má potřísněné červenými skvrnami od guláše, protože jeho chuť se musí pravidelně kontrolovat a dolaďovat. Vaření guláše je pro Mirka mše, kterou celebruje vždycky sám.

Začíná už v řeznictví, kde pečlivě vybírá kližku. Vstává v sedm a guláš vaří pomalu celé hodiny. U toho poslouchá rozhlasové hry. „Pozor! Já ho nevařím. Já ho mazlím,“říká Mirek.

Baron během čekání vypráví o tom, jak se jednou za rok o půlnoci sebere a vyrazí s lahví slivovice na Sněžku. Dojde tam za východu slunce.

I na nejvyšší české hoře se vyvolává zima a připíjí na sníh. A pak pomalu padá zpátky do údolí a cestou se někde zastaví na gulášek.

Dolní Dvůr leží pár kilometrů od Vrchlabí. Původně to byla německá vesnice a jmenovala se Niederhof. Před poslední válkou tu žilo přes patnáct set lidí, dnes jich je asi dvě stě padesát.

Byl tu pekař i řezník, a stálo tu dokonce několik fabrik, mezi nimi papírna a textilka. Mnoho chalup teď patří lufťákům. Snažíme se našim německým kamarádům, co sem přijeli proti proudu Labe až z Braniborska, tenhle krásný germanismus přeložit do němčiny.

Po několika marných pokusech je to prostě naučíme říkat hezky česky: „Lufťáci.“Po „Ahoj“, „Pivo“, „Ty vole“a „Zmrzlina“je to, zdá se, jejich další oblíbený český výraz.

Místní Němci se sem po převratu vracejí. Každý rok v červnu se scházejí na náměstí a mají tu spoustu přátel. Strach z nich tady nikdo nemá. Zajdou na hřbitov vzpomenout své mrtvé předky a občas nechají ve vsi něco opravit – třeba sochu v kostele. A někteří přijíždějí také v zimě. Pár z nich Baron a jeho žena dokonce naučili lyžovat.

Staří němečtí rodáci kličkující v lyžařské škole mezi dětmi z Prahy nebo Hradce Králové – to je už scéna jako z nějaké česko-německé komedie. Nakonec, v roubence u Barona zrovna na scénáři k jednomu česko-německému filmu s kamarádem Martinem z Berlína pracujeme. Kdo ví, možná to použijeme.

Konečně je to tady. Mirek přináší kotel guláše a obřadně ho nalévá do talířů. Mirek nejí, jen jednou do guláše namočí kousek chleba. Celý den totiž ochutnával. O to více sleduje, jak jeho dílo chutná nám. Guláš je malý zázrak. Kulinářský skvost. Tleskáme a Mirek se uklání a děkuje.

A pak se z potoka vytáhne ještě pár piv. Slunce zapadá a němčina se na zahradě roubenky dál míchá s češtinou a ševelením Malého Labe. A pak přijde ještě jedna runda slivovice od Barona. „Na sníh!“„Auf den Schnee!“