Tajné číslo pro uprchlíky Uprchlická krize
MF DNES objevila, jak uprchlíci organizují cestu z českého tábora v Bělé-Jezové dál na Západ
Pro uprchlíky je to zlaté telefonní číslo – tenhle automat v chodbě tábora slouží jako hlavní uprchlická ústředna. Spojnice s okolním světem. Klíčový kanál, jak se dostat za záda vrátné i policistům a domluvit si strategii po propuštění. „Halo? Halo? Tady je zarizeni pro zajiszteni cizinsu,“hláskuje nápis na stěně ženský hlas.
Konečně. Po celém dni, kdy bylo tajemné středočeské číslo obsazené, sluchátko někdo zvedl. A zdá se, že jsem přímo u zdroje. Číslo jsem si nepozorovaně opsal od uprchlíků, jejichž putování jsem v minulých týdnech sledoval. Hodně z nich ho mělo v adresáři. Volali na ně, ale nechtěli říct, komu patří.
Teď už vím, že volám přímo do největšího českého uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem. Sluchátko telefonního automatu na jedné ze zdejších chodeb zvedla Mamaria, migrantka z Etiopie.
V seznamu ho nenajdete Strohé chladné budovy uprostřed lesů, kde není signál mobilních operátorů, jsou kolem dokola omotané žiletkovými ploty, ostnatými dráty, střeží je desítky policistů i bezpečnostní agentura.
Je to vlastně vězení. Já se dovnitř dostat nemůžu, uprchlíci pro změnu nesmějí ven. Svoje osobní věci včetně peněz i mobilních telefonů museli odevzdat hned poté, co je zadržela policie. Vrátná hovořící ukrajinsko-česky se křižuje, když jí řeknu, že jsem novinář, a než aby mě pustila k nějakému dotazu, zašoupne malé plastové okénko.
Když se lesem jen přiblížím k plotu, hned mě jako narušitele vykáže policista. „Nemáte tu co dělat. Tam jsou cedule. Nefotit!“říkají a ukazují k asfaltové silnici, která vede pryč od tábora.
Jenže já mám teď telefonní číslo, které není v žádných oficiálních seznamech. Sehnat se dá jedinou cestou: od lidí, kteří už jsou z tábora venku, od převaděčů, od příbuzných těch uvnitř. Pak už můžete zadrženým a Čechy ostře hlídaným uprchlíkům volat snáze než do kanceláře ředitele tábora Viliama Andrássyho.
Stará dobrá pevná linka Devět cifer s koncovým trojčíslím 126 na automat zná v táboře každý. Všichni doufají, že po drátu přichází pomoc. Volají příbuzní, kamarádi, „české kontakty“, možná i převaděči, kteří je pak dostanou dál na Západ. Domluvit se dá přes telefon vše. Není třeba se ani bát, že by jej policie štěnicemi poslouchala, nahrávala. A tak po staré dobré pevné lince funguje pomoc, chcete-li převaděčský byznys v Česku na pozadí tvrdého režimu v táboře policistům pod nosem.
V každé budově na každém z pater je na zdi minimálně jeden takový telefonní automat na karty. Dohromady je jich v táboře Bělá-Jezová víc než v celém městečku. Každý z běženců po zadržení jednu takovou – nabitou 180 korunami – dostane. Nic důležitějšího jim policisté dát nemohli.
Pokračování ze str. 1 Telefonní karta, kterou v táboře dostanou, je pro uprchlíky vlastně propustkou ven. Někdy jim stačí využít ji jen jednou a předat příbuzným či převaděčům „zlaté číslo“na automat na chodbě. Pak už volají oni jim. Tím se nastartuje „mašina“jedoucí na Západ.
„Můžeme telefonovat, telefonuje se odsud pořád, rodině nebo přátelům v Evropě, ti pak volají zpátky, volají informace. Já teď čekám, až mi pomůže jeden muž žijící v Česku. Je to Afričan. Tady je situace špatná. Zavolejte mu,“říká do telefonu Mamaria z Etiopie a diktuje české telefonní číslo a e-mail svého dobrodince z notýsku, který má ihned po ruce. Policisty nezajímá, o čem do telefonu mluví ani s kým tři čtvrtě hodiny diskutuje, třebaže několikrát zopakuje slova journalist, police, bad situation. Nemluví vůbec tlumeným hlasem, u žádné otázky se ani na vteřinu nezarazí, nepřemýšlí, co může do telefonu říct.
„Není cílem je odříznout od světa, cílem je, aby neutekli, než s nimi vyřídíme to, co s nimi potřebujeme vyřídit,“vysvětluje mluvčí cizinecké policie Kateřina Rendlová.
Za hodinu v KFC
Mamarii v táboře každý zná – funguje tady jako překladatelka, a tedy i jako „spojovatelka“. Alespoň trochu hovoří anglicky. Rozumí, pokud na ni mluvíte pomalu.
K telefonu přichází téměř vždy. Ten, kdo zvedne sluchátko a neslyší na druhém konci arabštinu, začne chodbou okamžitě vyřvávat její jméno. „Moment,“řekne a jako siréna spustí: „Mamariaaaa? Mamariaaaa?“až odtrhnete telefon od ucha.
Uvnitř tábora je Mamaria už čtyřicet dnů, policie ji chytila ve vlaku z Vídně. Když se jí zeptáte, jak se jí žije v táboře, sáhodlouze se rozpovídá o špatném jídle, necitlivém přístupu policie, zimě v pokojích i potížích, jaké měli s policisty, když si minulý týden rozdělali ve čtvrtém patře oheň, aby se ohřáli.
Mamaria se těší, že ji každým dnem propustí. A pak pomůže právě zmíněný Afričan. Yomi.
Jeho mobilní číslo se mezi uprchlíky šíří jako jeden z kontaktů značených „Čech tam venku“.
Jde o muže z Prahy, který do Česka přišel z Nigérie v osmdesátých letech studovat Vysokou školu ekonomickou a zůstal. Jeho číslo přinesla do tábora Afričanka, která v tuzemsku roky žila, s Yomim se znala, ale nyní ji české úřady zadržely a vyhostily do Afriky. Afričan vede v Praze neziskovou organizaci s ezotericky znějícím názvem Služba ohnivá hora a zázraky. K tomu, aby s vámi hovořil, vede jediná cesta: musíte mu říct, kdo vás poslal a odkud máte jeho číslo. Heslo „Mamaria z Bělé“tak zaručeně funguje a Yomi je ochoten se za pár hodin sejít v restauraci KFC na pražském Andělu. Je oblečen v košili, má slušné vystupování. Mluví klidně, nad odpovědí přemýšlí maximálně pár vteřin, ochot- ně vysvětluje, jak uprchlíkům do tábora přivezl oblečení a hygienické potřeby a kdykoliv jim pomůže znovu. Když zavolají.
Pastor na drátě
Yomi o sobě mluví jako o pastorovi. Přiznává, že na automat v Bělé volá často a lidé už ho znají. „Třeba když volala jedna z propuštěných z nádraží v Bělé, říkal jsem jí, ať sedne na vlak, řekne, že jízdenku zaplatím já až v Praze, a přijede. Chci jim pomoci. Neznají zákony, nemají informace a nechci, aby skončili třeba v byznysu s prostitucí,“vypráví Yomi.
Sní o tom, že se brzy spojí s dalšími „pomahači“, kteří se dnes k uprchlíkům dostávají po telefonním drátu. Ujišťuje však, že všechny poctivě varuje: „Evropa není nebe a peníze tady neleží na ulici.“
Čísel, jako je to Yomiho, se dá v táboře získat hodně, měsíc od měsíce víc a víc. Mezi běženci platí jediný řád, který není sepsaný, a přesto jej všichni dodržují. Má dvě pravidla. Zaprvé: dáš kontakty, dostaneš. Zadruhé: až vyjdeš na svobodu – třeba jako syrský uprchlík Anwar Mashta, jehož cestu MF DNES před pár týdny sledovala až do Německa – a policie ti vrátí mobil, seženeš českou SIM kartu či automat a zavoláš zpátky na chodbu tábora. Vylíčíš ostatním, co je venku čeká a jak se ze země, o které vlastně nic nevědí, dostat dál na Západ.
Tak to udělal i Anwar, který je už dnes ve Švédsku. Volal právě na automat, kde hovory vyřizuje Mamaria. „Zvoní to tam furt,“potvrzuje jedna ze zaměstnankyň tábora.
Tweetování za plotem
Aby ne. Čísel, na které uprchlíci ven volají, jsou už desítky. Kontaktují nejen pomocníky, ale i své krajany, kteří už v Evropě roky žijí.
Cílem je domluvit si „autokar“– převaděče, kteří je v kamionech či dodávkách dostanou za hranice.
Do tábora volá i bodrý chlapík s vypracovanou muskulaturou ověšený zlatými řetězy. Nebo jinak: vypadá jako pražský taxikář. Říkejme mu třeba pan Standa.
„Uprchlíci spolu komunikují přes různé aplikace v telefonech, jako je WhatsApp. Na sociálních sítích existují uzavřené skupiny, kde si předávají kontakty na převaděče v jednotlivých zemích. Existuje i aplikace Gherbetna, přes kterou se spojí s dalšími uprchlíky v okolí, domluví se, jak cestovat dál, na co si dát bacha a čemu se vyhnout,“líčí Standa pod podmínkou, že nebudeme do detailu rozebírat, ve které části řetězce působí on sám. Radši mi rovnou tyká: „Nepotřebuješ to vědět.“Víc vysvětlovat vážně nemusí.
Je však jasné, že běženci, kteří jsou teprve na cestě a policie je v Česku chytne v dalších měsících, budou mít kontakt ven z tábora ještě snazší. Hádejte, jaké připojení v táborech policie chystá? K telefonu přibude i bezdrátový internet. Zpoza ostnatého plotu se budou psát statusy.
Uprchlíci se přes aplikaci domlouvají, jak cestovat dál a na co si dát bacha. Jak jim pomáhám já? Nepotřebuješ to vědět.