Až bude olympiáda, budu už babičkou
Ve 47 letech stále závodí. Štěpánka Hilgertová, která se těší na vnouče, zabojuje o sedmou olympiádu.
Je českou sportovní věcí Makropulos, nejstarší reprezentantkou v olympijském sportu. A stále nemá dost. Na mistrovství světa v Londýně nyní 47letá Štěpánka Hilgertová opět proplula do finále, mezi deset nejlepších kajakářek. Skončila osmá a zároveň asistovala u toho, když o 22 let mladší Kateřina Kudějová dobyla trůn, na němž kdysi sama usedala.
Vzápětí s Kudějovou a Veronikou Vojtovou ovládla závod tříčlenných hlídek, z nejvyššího stupně poslouchala českou hymnu. Její bývalé kolegyně Vanda Semerádová a Irena Pavelková, se kterými stejnou disciplínu vyhrála před 12 lety, jí v nadsázce psaly: „Štveš nás, že nás vyměňuješ za pořád mladší a mladší modely a pořád vyhráváš.“
Příští rok bude usilovat o svoji sedmou olympiádu. Tolik jich žádný jiný český sportovec na kontě nemá. „Není pravděpodobné, že se mi to povede,“soudí. „Ale není to vyloučené.“
Povězte, Štěpánko, jaký je recept na sportovní dlouhověkost? Co nejvšestrannější začátky a co nejpozdější tvrdý dril. Chodila jsem sice od 13 let na loděnici téměř denně, ale ten přístup byl pohodový. Netrénovali jsme nijak zuřivě. Díky tomu jsem později nebyla vodním slalomem psychicky znechucená. Sportovce poslední dobou mnohem víc než jejich tělo limituje právě psychické opotřebování.
Připadáte si tedy mladší, než jaký je váš biologický věk? To si připadám. Právě proto, že ještě jako juniorka jsem se nikam moc netlačila, jen jsem nechtěla být poslední. Touha jezdit líp a líp přicházela až poznenáhlu. A k tomu, abych se v hlavě neopotřebovala, mi pomáhalo i to, že se vodní slalom neustále měnil.
Jak to myslíte? Pořád startuji na nových tratích, mění se pravidla i lodě. Určitě bych nevydržela tak dlouho třeba u veslování. To je obrovskou dřinou, ale stále na stejné rovné trati. Vodní slalom se naopak neustále mění.
Abyste vydržela 26 let ve světové špičce, potřebujete zároveň také pořádně odolné tělo, ne? Určitě. Hodně mi pomohla gymnastika, na kterou jsem do osmi let chodila. Posílila jsem při ní paže i břicho a zpevnila tělo, což byl skvělý základ. Ono to sezení v kajaku, když nejste svalově zpevnění, není jinak vůbec zdravé.
Platí, že čím jste starší, tím usilovněji o vlastní tělo pečujete? Po čtyřicítce mnohem víc. Dělám jógu a dva roky chodím i na balanční posilování. Žádné těžké činky už nezvedám, zato cvičím na nestabilních podložkách, kde zapojuju celé tělo.
Sportovní dlouhověkost je spojována i s kvalitní stravou. Hlídáte si ji? Tak v tom jsem pozadu. Žádné diety nebo dělené stravy neřeším. Jím výživové doplňky, ale jinak spořádám všechno možné. Klidně i svíčkovou. Co je vůbec na ní podle všech těch expertů na stravu špatného?
Smetana? Knedlíky? Ta troška smetany v omáčce? Nebo tři knedlíky? To neberu. Představa, že by mě porce svíčkové výkonnostně srazila, je pro mě nestravitelná.
S výjimkou vodního slalomu se o vás traduje, že jste vlastně povahou velmi nesoutěživá. Ani společenské hry vás nebaví. Proč? Já se naučila být soutěživá jen v tom, čemu se pořádně věnuju. Nikdo by mě nepřesvědčil například k běžeckému závodu. Neběhám ráda. A když už si jdu zaběhat, tak jedině sama pro sebe. Nechci soutěžit v žádné takové činnosti, která mi není vlastní.
Na jednu výjimku si přesto vzpomínám: na vaši účast ve StarDance. To jsem, zaplať pánbůh, nebrala jako soutěž, ale jako společenskou akci, při které mohu nakouknout do zákulisí takové show, obléct si hezké šaty a naučit se od profesionála něco, za co byste jinde zaplatili drahé peníze. Jako dítě jsem ráda chodila do tanečních. Star- Dance byl akcí k neodmítnutí. Až v průběhu natáčení mi docvaklo, že to je taky soutěž. Potom mě přece jen trochu mrzelo, že jsem brzy vypadla.
Když jste celé dny ve sportovním, líbí se vám udělat ze sebe ženu? Hrozně moc. Neumím si představit, že bych každé ráno musela řešit účes, kostýmek a podpatky, to by mi bylo brutálně cizí. Denně se malovat je pro mě taky absolutně nepřijatelné. Ale pokud dostanu příležitost tu a tam si večer vyrazit ven a řešit kabelku, šaty a účes, je to fajn změna.
Před 10 lety jste v rozhovoru tvrdila, že jste tak normální, až je to nenormální. Stále si za tím stojíte? Je otázka, co je vlastně normální. Ale myslím si, že nemám nic, čím bych lidi zaujala a čím bych se uměla prodat.
Myslíte charizma? Třeba. Ani žádný atraktivní doplňkový koníček, ani silný životní příběh.
Máte přece své zlaté medaile a svoji výdrž. Tím, jak dlouho jste úspěšná, jste ve sportu naprostý unikát. No jasně. Jediné, co mám, je ten můj věk. Ale jinak jsem něco mezi introvertem a extrovertem, něco mezi trochu šikovnou holkou a talentem, ve všem kolem průměru. To v součtu nakonec asi dá ten docela dobrý výsledek.
Jaká „normální“činnost vás baví? Podle rozpoložení. Někdy jsem tak moc utahaná, že chci jen vypnout u knížky nebo u filmu a být sama. Jindy, když fyzické vyčerpání odezní, ráda přijmu nabídku na akci mezi lidmi.
Baví vás vařit? Zase záleží na únavě. Někdy je pro mě strašně náročné, abych vymyslela, co budu doma vařit a kdy na to nakoupím suroviny. Ten mozek prostě nepracuje. Občas mě napadlo, proč jezdí atleti pořád na soustředění, proč jsou v Nymburce, když mají halu i v Praze. Vysvětlili mi, že když jsou po tréninku unavení, potřebují mít jídlo na talíři a klid na pokoji. Takové stavy znám. Ale jindy mě láká vymýšlet si vlastní večeři.
Například? Třeba něco z dýně. Zadám si na Googlu heslo „dýně“. Vyjedou mi různé recepty z dýně, jeden vyberu a udělám na něj svou variaci. Když mám na vaření síly, je to zábava. Zato uklízení nikdy. Ani to moc neumím. Vždycky mi přijde, že i když ta okna šmudlám kdovíjak dlouho, furt jsou šmouhatá. Váš manžel je i vaším trenérem. Byla to během kariéry výhoda? Nejtěžší to bylo v prvních letech. Měli jsme miminko, ale museli jsme se naučit jeden s druhým fungovat. Společný život jsme začali v podstatě až po svatbě, což už dnes není normální. Luboš sám sportoval, dostudovával, byl na vojně. Když ještě závodil, nosil si domů velikou únavu i své ambice. A do toho jsme se snažili starat o našeho Lubu. Jenže právě tyhle roky nás zocelily. Naučili jsme se vyjít si vstříc.
Navíc náplň příštího tréninku jste mohli upéct vždy doma u večeře. To jo. Luboš přebral i značnou část servisu okolo mě. V tom jsem dobře opečovávaná. Když je zapotřebí rychle odjet na závody, tak vím, že mi naváže loď na auto, stejně jako mi jindy přišroubuje do kajaku sedačku.
Už na počátku vaší sportovní kariéry, v pouhých osmnácti letech, jste se stala matkou. Také to je dnes velmi nezvyklé. Teď holky celkem v pohodě zvládají mateřství i uprostřed kariéry. Ale já tvrdím, že čím dřív, tím líp. Jasně, museli jsme řešit, co s malým Lubošem, když začal chodit do školy, jestli ho uvolňovat a brát s sebou na cesty, přesto jsme to zvládli docela dobře.
Blíží se okamžik, kdy budete dokonce pádlující babičkou. Váš syn očekává narození potomka. A mě bude bavit, až zase budu jezdit s kočárkem. Těším se na toho malého človíčka, stane se dalším obohacením mého života. Když budou k němu potřebovat hlídání, ráda se ho ujmu.
Posloucháte ještě občas narážky na svůj sportovní věk? Je pravda, že už ve 28 letech jsem slýchala, že sportovat se dá maximálně tak do třiceti. Tvrdili mi, že olympiádu jsem v roce 1996 vyhrála na poslední chvíli. A pak věřte těm teoretikům. Nejvíc lidé můj věk řešili kolem čtyřicítky. Pak se to zlomilo. Jako by si zvykli, že jsem pořád na vodě, a vnímali to jako nekonečný příběh. Já to takhle samozřejmě nevidím. Konec už cítím hodně nízko nad sebou. Jsem zvědavá, kam se ještě dokážu pod ním protáhnout.
Našli se i tací, kterým vaše přítomnost v závodech už vadila? Rozhodně. Zvlášť po čtvrtém místě na olympiádě v Londýně 2012 mě to chvíli trápilo. V diskusích u článků jsem si přečetla i vyloženě zlé výlevy. Nějaký znalec se mi snažil vyargumentovat, že mladé holky Kudějová a Galušková by na olympiádě byly určitě lepší. Prý jsem jim zabírala místo a měla jsem mít kousek cti v těle a uvolnit ho. Takové reakce bolely. Říkala jsem si: Copak i se čtvrtým místem lidem vadím?
Přitom jste si start na olympiádě v Česku regulérně vybojovala. To ti lidé nechápou. Pak jsem to hodila za hlavu. Pozitivní reakce převažovaly. Pohybuji se v prostředí, kde všichni byli nadšení, že jsem čtvrtá.
Kdyby se vám povedlo probojovat se i na hry v Riu 2016, byly by ideálním místem k ukončení kariéry? Tak nepřemýšlím. Rio mi pořád přijde daleko. Nechci mít už teď v hlavě blikající maják jménem Rio, za kterým budu ode dneška směřovat. Chci čas před bojem o olympiádu trávit smysluplně. Pak bude platit, že i když si to Rio nakonec nevyjedu, ničeho litovat nebudu. Měla jsem zatím krásnou kariéru. Strašně nerada bych si její konec kazila nějakým trápením.
Můžete se po tolika letech na vodě těšit na chvíli, kdy to vše skončí? Občas se dívám na závody jiných kategorií a říkám si: Bude jednou krásné, až si je budu vychutnávat jen jako divák, i když mě přitom občas asi zasvrbí ruce. Zatím mě můj sport pořád drží, ale postupně mé tělo přestává fungovat a i hlava je víc opotřebovaná. Třeba se to mé nastavení už brzy překulí od závodnice k divačce.
Potom budete na plný úvazek pracovat ve vaší rodinné firmě s vodáckým vybavením? Ano. Už teď do té práce pozvolna pronikám, což je jen dobře. Díky tomu jednou dokážu snáz končit se sportem a líp začít s úplně jiným životem.
Štěpánka Hilgertová, nejúspěšnější vodní slalomářka historie, se narodila 10. dubna 1968 v Praze. Už v 18 letech se stala matkou syna Luboše. Od té doby je nepřetržitě v české reprezentaci a opakovaně vyhrála vše, co v jejím sportu vyhrát lze: dvakrát olympijské hry, dvakrát mistrovství světa a dvakrát mistrovství Evropy. V sobotu skončila ve svých 47 letech osmá na MS mezi kajakářkami a zlatá s českou hlídkou.