Jak Filip Topol zaklapl víko svého piana

Do kin jde celovečerní dokument o Filipu Topolovi, který zemřel před dvěma lety. Nelze jej přehlédnout, Takovej barevnej vocas letící komety je totiž skvělý titul.

„Řekli jsme si, že ten film musíme udělat, i kdybychom neměli co jíst,“řekl producent a spoluscenárista snímku Romek Hanz- lík. Jako bývalého manažera Psích vojáků a protagonistova přítele ho smrt Filipa Topola bolestně zasáhla a filmem chtěl ono prázdno aspoň částečně vyplnit. Dlužno dodat, že ani Hanzlík, ani další zásadní postava týmu, zkušený režisér dokumentárních filmů s hudební tematikou Václav Kučera, hladovět nemuseli. Na dokument o svém idolu se totiž zčásti složili Topolovi fanoušci. V crowdfundingové kampani tvůrci žádali 350 tisíc korun a ve finále vybrali bezmála půlmilionovou částku. Přispělo 546 lidí.

Mozaika portrétu Tvůrcům se podařila jedna zásadní věc. Vyhnuli se prvoplánové po- lopatičnosti televizních dokumentů, které převyprávějí heslo z Wikipedie a ilustrují ho fotografiemi, filmovými archivy a přehršlí mluvících hlav. To všechno se sice v Takovým barevným vocasu letící komety také objevuje, oprostit se od základních postupů dokumentaristického řemesla by šlo asi jen stěží, ale vše plyne v mnohem filmovějším, atmosféry a obrazu dbalejším modu. Zároveň se to však s nějakým brouzdáním spadaným listím nijak nepřehání a tvůrci si ani, což je další bod k dobru, nemasírují svá umělecká ega. I švankmajerovský fórek s rozpohybovanými ovladači rejstříků varhan je v celém filmu jen jeden – o to zábavněji „hraje“.

Vzpomínky, které vyprávějí osobnosti jako Topolův bratr Jáchym, členové klasického obsazení Psích vojáků David Skála a Jan Hazuka, pianistova učitelka hry na varhany nebo třeba kanadská přítelkyně, nelíčí životní příběh, nýbrž skládají mozaiku portrétu. I ten, kdo o Topolovi a jeho tvorbě ví dost, tu zjistí hodně nového a zajímavého.

Michal David undergroundu K silným momentům patří nejen ukázka obrázku, na kterém náctiletý Filip nakreslil svůj výslech na Státní bezpečnosti, ale třeba i raritní nahrávka raných Psích vojáků, kteří už tehdy hráli jeden z Topolových hitů Černý sedlo a v níž autor hrál na kytaru. Úžasné jsou záběry z období, kdy se krátce po sametové revoluci, v době největší popularity Psích vojáků, Topolovi přezdívalo Michal David undergroundu. Vidět, jak si užívá jekot desítek, možná stovek dívek, jak je má doslova „na lopatě“a jak si s nimi pohrává při písničce Marilyn Monroe, je prostě zábavné i po letech.

Ano, zábavné. Protože tvůrci nenatočili pietní vzpomínku a z Topola neudělali národního světce. Představují ho jako živého člověka. I jeho předčasná smrt je vlastně jen naznačena. Poslední akord piana a hlasité zaklapnutí víka.