Lašák: Chtěl bych skončit titulem jako Ručinský
Liberci včera vychytal třetí výhru v řadě, je oporou mužstva, a přitom byl před pár lety na dně a potřeboval pomoc psycholožky.
Jaroslav Tomas reportér MF DNES
PRAHA Přestože je hokejový brankář Ján Lašák vyhlášený optimista a vyloženě pozitivní a otevřený člověk, už zažil v životě i černá období. Třeba když před lety v Pardubicích málem ukončil kariéru po návratu Dominika Haška. Dnes se 36letý gólman zase usmívá.
Co se s vámi tehdy dělo? Když přišel do Pardubic Hašek, měl jsem myšlenky na konec kariéry. Trvalo to nějakých pět měsíců. Byl jsem unavený z hokeje. Chytal jsem na osmi mistrovstvích světa, na dvou olympiádách, na Světovém poháru, a když mi skončil šampionát, musel jsem po týdnu volna zpátky do přípravy v klubu. Ztratil jsem energii, zájem, výkony nebyly dobré. Nikdo mě nahlas nekritizoval, ale já to sám poznal. Prožil jsem si syndrom vyhoření.
Jak jste to řešil? Tehdy jsem skončil v Košicích, kde jsem dělal dvojku. Byl jsem úplně hotový. Přiznám se, že jsem vyhledal odbornou pomoc. Zašel jsem za psycholožkou, která mi hodně pomohla. V tu dobu jsem dostal nabídku od Mytišči do KHL, kde jsem měl na šest týdnů nahradit zraněného Martina Gerbera. Hned v prvním zápase jsem nastoupil proti Jágrovi v Omsku a vyhráli jsme 4:2. Restartoval jsem se.
Co tomu předcházelo? Měsíční pauza na odreagování? Ne, pomohla mi vlastně jenom ta hodina u psycholožky. Hodně lidí na Slovensku i v Čechách má blok, že jdou za cvokařem. Když jsem byl v Nashvillu, měli jsme psychologa přímo v klubu, takže mně to nepřišlo blbý. Pak jsem za ní zašel ještě asi dvakrát a zase mi pomohla. Když má člověk hlavu dole, tak vidí všechno černě a někdo mu musí otevřít oči. Ona mi za hodinu naložila. Řekla, že jsem blbý, a vysvětlila mi, i proč jsem blbý. Měla pravdu.
Je vám 36 let, vážíte si teď víc každé sezony? Jistě, každá může
být
poslední, i když se teď životnost hokejistů posunula. Každý by chtěl končit titulem jako třeba Martin Ručinský v Litvínově – to je ideální a nejkrásnější. Také bych na konci kariéry chtěl něčeho dosáhnout. Ale klidně ještě můžu chytat pět let. I když musím přiznat, že už přemýšlím, co budu dělat potom, abych ten životní skok dokázal zvládnout.
V co budete dělat? Určitě se chci vrátit na Slovensko, cítím se tam dobře. Chtěl bych pracovat s brankáři. Mám i jiné nápady, jsem v kontaktu s některými týmy v zámoří, tam by se mohla naskytnout nějaká práce. Ale víte, jak to je. Člověk pak vstoupí do tvrdé reality a bude to něco jiného. Ještě jsem zapomněl na roli spolukomentátora v televizi, ta mě hodně baví. Hodně mě potěšilo, že stoupla i sledovanost. Dřív se spousta lidí dívala na slovenské zápasy v České televizi, ale to se změnilo.
Byl jste jedním ze signatářů petice bojkotující reprezentaci. Popište, co vám na vedení slovenského hokeje vadí nejvíc? Vysvětlím to od začátku. Dlouhé roky byl jediným kandidátem na šéfa svazu Igor Nemeček. Teď přišel nový – Richard Lintner, který kolem sebe vytvořil silný tým. Jenže pravidla volby nebyla příliš demokratická: hlasovat směli zaměstnanci svazu, sám kandidující prezident nebo členové komisí, které vytvořil. Každý pochopí, že mu všichni šli na ruku.
Vám vadilo, že neprošla změna stanov týkající se právě volby, že? Teď říkají, že je změní, ale kdo ví... Nejsmutnější je, že ve vedení slovenského hokeje jsou pořád lidé, kteří by tam neměli být. Jsou tam i tací, kteří si to zaslouží a já k nim mám respekt, ale čtyři pět z nich by tam být nemělo. I proto náš hokej stagnuje. Extraliga šla dolů. My starší, kterým na tom záleží, jsme to chtěli změnit, tak přišel bojkot. Neměli jsme na vybranou.
Opravdu ne? Ne. Víte, na Slovensku je strašně problémů nejen v hokeji. Udělali jsme chybu, že jsme před volbami byli moc diplomatičtí. Chtěli jsme to řešit férově. Něco se musí změnit, podívejte na naši extraligu. Výstavba stadionů naprosto stagnuje. Byl jsem na pár zimácích a jsou v katastrofálním stavu. Teď jsme s Libercem hráli v Nitře a musím říct, že jsem se trochu styděl. A to jsou situace, kdy si řeknete, že chcete pomoct.