Projde EU testem pro velmoci?
Evropská unie se dostává na rozcestí, buď po pařížských útocích obhájí svoji roli a zařadí se do koncertu velmocí, který možná začne rozhodovat o světových záležitostech, nebo se v bezpečnostní politice propadne do bezvýznamnosti.
Před několika dny Evropská unie poprvé v historii – na žádost terorem zasažené Francie – aktivovala článek 42 Smlouvy o EU, v němž se praví: „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci…“
To ukončilo spekulace, jestli stejně jako po 11. září 2001 nedojde k využití článku 5 Severoatlantické smlouvy. Může se tak zdát, že Francie hodlá situaci řešit především prostřednictvím EU.
Podle všeho je však opak pravdou. Trefně na to upozorňuje Christian Mölling v textu France Makes the Case for European Defense – a la Française na stránkách organizace German Marschall Fund.
Paříž se totiž rozhodla aktivovat výše uvedený článek 42 namísto příhodnějšího článku 222, který obsahuje i slovo „terorismus“. Ten mimo jiné uvádí: „Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici, včetně vojenských prostředků poskytnutých členskými státy…“
Francouzská volba
Na francouzské rozhodnutí samozřejmě může mít vliv dojem, který vyjádřil prezident François Hollande už po pátečních teroristických útocích, že je země terčem válečného útoku ze strany Islámského státu. Stejná slova mimochodem použil George W. Bush v proslovu před Kongresem 21. září 2001 na adresu al-Káidy. Realita však bude zřejmě mnohem jednodušší.
Článek 222 předpokládá zapojení institucí Evropské unie, zatímco článek 42 ponechává Francii volnou ruku pro bilaterální dohodu s členskými státy.
Francie tím vystavuje Evropskou unii do podobné situace jako Spojené státy NATO po teroristických útocích v roce 2001. Tehdy sice aktivovaly článek pět Severoatlantické smlouvy, ale Washington si bedlivě pohlídal, s kým bude – bilaterálně – v Afghánistánu spolupracovat.
Teď tedy záleží jen na Evropské unii, respektive jejích členských státech, jestli na- leznou pro EU smysluplnou roli, nebo zvýší její bezvýznamnost v obranné i bezpečnostní a zahraniční politice.
Před více než rokem, 17. září 2014, jsem v tomto listu publikoval text s názvem „Více ohnisek moci“. Týkal se zón nestability a úvahy o jakémsi návratu zpět do 19. století, tedy do období takzvaného koncertu velmocí (o Evropě rozhodovalo několik nejmocnějších států – pozn. red.), tentokrát ovšem na globální úrovni.
Evropská unie v něm může sehrát důležitou roli, ale jen pokud bude postupovat jednotně a nestane se souhrnem rozdílných politik a prosazovaných zájmů. Jinak se mohou v koncertu velmocí prosadit jen některé z jejích členských zemí – Británie, Francie a Německo. Nicméně se zásadním omezením vzhledem k jejich relativně nízké globální váze bude záležet na tom, nakolik je jiní budou chtít v koalici.
Pokud vznikne koncert velmocí v 21. století, může sehrát určitou stabilizační roli. Kdyby se v něm však EU důstojně neprosadila, mohlo by to dlouhodoběji paralyzovat organizace typu Evropská unie či NATO, se kterými jsou životně propojeny státy jako Česká republika.
Zatlačení Islámského státu, respektive stabilizace Sýrie a Iráku může představovat první příklad funkčnosti onoho koncertu, kdy se velmoci pragmaticky dohodnou a vymůžou své rozhodnutí. Nebude asi per- fektní, ale zastaví krveprolití a následně zakonzervuje řešení, které bude rovnováhou zájmů v tuto chvíli především Ruska, USA, Číny a ve druhé řadě Francie, potažmo dalších zemí EU.
Vladimir Putin přistupuje k Sýrii v duchu koncertu, čistě pragmaticky, snaží se sbírat body jako ochránce Západu před barbary a propagandisticky představuje ruskou vojenskou sílu. Odpovídá tomu i zpráva o rekordním počtu strategických bombardérů vyslaných nad Sýrii, které mají ovšem z praktického hlediska pro dané bojiště minimální význam.
Teroristický útok z 13. listopadu v Paříži, francouzské sestavování koalice a odhodlání vstoupit do války skýtá pro Rusko vhodnou příležitost, jak legitimizovat svoji roli na Blízkém východě a zároveň se zbavit obrazu vyděděnce. Naprostým vítězstvím by byla nejenom ona legitimizace, ale zároveň „vytlačení vzpomínek“na roli Ruska na Ukrajině a všeobecné přijetí anexe Krymu.
Americký prezident Barack Obama, který se rozhodl stáhnout Spojené státy v maximálně možné míře z globální arény, nemá příliš velký zájem řešit Sýrii, Irák, Afghánistán či jinou krizi.
Do koncertu velmocí se mu příliš nechce, ale je do něj tlačen Moskvou. I proto se dá předpokládat, že nedojde k oné „směně“spolupráce v Sýrii za Ukrajinu, ale zároveň role USA na Blízkém východě nebude nikterak, například vojensky, zásadní.
Hledání role
Francie v současnosti představuje asi jedinou relevantní vojenskou sílu na evropském kontinentu, která může být jednak v širším měřítku nasazena a jednak k tomu existuje i vůle. Jenže bylo by to udržitelné? I francouzské ozbrojené síly procházely v posledních letech slušnou redukcí a mají omezené personální i materiální zdroje. Stačí si vzpomenout na zapojení Francie i dalších evropských států do vzdušných operací v Libyi, kdy jim zakrátko došla chytrá munice.
Prostor pro větší roli jednotlivých členských států Evropské unie v tažení proti Islámskému státu zůstává také velký a Francie v zásadě čeká, jaká bude jejich reakce a jak se k věci postaví i Evropská unie jako instituce. V současnosti se sice pozornost upírá hlavně na Sýrii, ale existují i jiná bojiště, jejichž význam se ještě zvýší, pokud dojde k vytlačení extremistů z Islámského státu. Příběh Afghánistánu, Tálibánu a al-Káidy po roce 2001 dává výbornou lekci – teroristy a extremisty se nikdy nepodaří zabít či pochytat všechny, mnoho z nich uteče a najde si jiné útočiště. A na výběr je dnes hodně míst. V zásadě celý „pás nestability“od Mali po Afghánistán. Vyšší angažovanost v tomto prostoru, ať už déletrvající, či krátkodobá (například omezený zásah), je v životním zájmu nejenom Evropské unie jako instituce, ale i jejích členských zemí včetně Česka.
I náš příspěvek by tedy měl být větší než jen symbolický. Pokud se tak nestane, naše možnost zasahovat do rozhodování, které nás v důsledku ovlivňuje, bude menší a menší, stejně tak jako instituce, se kterou jsme hodně spojeni. Jinými slovy, pravidla budou platit, ale my se na jejich tvorbě zásadněji podílet nebudeme.
Nedostatek politického vedení napříč státy Evropské unie a úřednický přístup instituce samotné k takzvané uprchlické krizi nevyvolává sice mnoho nadějí, ale snad události v Paříži poslouží jako budíček. NATO po 11. září nakonec dokázalo nalézt svoji agendu, ať už v Afghánistánu, nebo hlavně po agresi Ruska v Gruzii a především na Ukrajině.
Islámský stát, respektive všechny extremistické skupiny pohybující se od severu Afriky až po Afghánistán, které si hledají cíle i v Evropě, jsou však nepřítelem, kterému se musí čelit i jinými nástroji než jen vojenskými. A Evropská unie je buď relativně rychle nalezne a aktivně použije, nebo bude dále její význam i v očích členských států typu Francie klesat. A ta nejlepší obrana není v tuto chvíli primárně spojena se schengenskou hranicí, ale musí probíhat daleko za ní.
konce ko- munismu Číny zalichotit tamním soudruhům. Nelehká schizofrenní role!
Hnutí Svoboda a přímá demokracie zvalo své příznivce 17. listopadu na Václavské náměstí slovy, že tam Tomio Okamura zazpívá naživo státní hymnu. Kde byla policie? Co už je větší poplašná zpráva a obecné ohrožení?
Policie byla vůbec nějaká zmatená. Na Albertově třeba 17. listopadu odmítala přes zátarasy pustit na shromáždění konvičkovců náhle se vynořivší zombie, Miroslava Sládka. Pak si ale asi muži zákona vzpomněli, čí plakát měli nad postelí v teenagerovském věku, a zešedlý fašounek triumfálně hlaholil: „Vracíme se!“
Nastupující šéf topky Miroslav Kalousek ve Sněmovně navrhl přejmenovat novelu zákona o spotřebních daních na „návrh zákona, kterým se ve prospěch skupiny Agrofert mění zákon o spotřebních daních“. Šťouch do Andreje Babiše překvapivě podpořili i poslanec ANO Martin Kolovratník a premiér Sobotka. První z nich bude zřejmě popraven, u druhého je to jen běžná koaliční škodolibost.
Včelařská lobby v Senátu je asi hodně silná, v pátek dala horní komora své prostory k dispozici kongresu včelařů. Ve frontě už ale stojí houbaři, myslivci, modeláři, filatelisté, králíkáři a fanklub Michaela Jacksona.
Práce poslance je řehole. „Vážení občané, chápu vaše nutkání navštívit mě v poslanecké kanceláři. Nemusíte ovšem chodit v noci, v kanadách a po cestě ukrást všechny žárovky na chodbě. Rád vás uvidím ve dne a po předchozí domluvě,“vyhlásil poslanec TOP 09 Jiří Koubek. Pražská Libuš je zjevně pěkný Bronx.
Ve středu se v pražském kostele sv. Josefa v Josefské ulici koná mše svatá coby vzpomínka na Josefa Luxe. Celebruje páter Josef Čunek, což není ten vsetínský lidovecký divoch, nýbrž pražský jezuita.
Miroslav Kalousek pronesl ve Sněmovně na mikrofon závažné obvinění svého kolegy z ČSSD: „Zločinný poslanec Šincl již v mládí týral brouky, myši a koťata a dělal spoustu jiných nepřijatelných věcí.“Co na to Šincl? Potýrá i Kalouska?
Lidskoprávní ministr Jiří Dienstbier se zase utrhl ze řetězu. Navrhl, aby v zájmu potírání korupce členové vlády povinně zveřejňovali svůj diář. Mezi politiky se rázem strhla tvůrčí diskuse o tom, co vše by ještě ministři měli zveřejňovat. Poslanec Radim Holeček míní, že menstruační kalendář svých manželek, Jana Černochová zase žádá informace o jídelníčku a pravidelnosti ministerské stolice. Půjde Dienstbier příkladem jako první? Čelem i řití k masám!