Krása trapnosti: Lepené události Ivo Vodseďálka

Jaroslav Rudiš

Tři usmívající se elegantní krásky v bílém. Za nimi štíty hor. A odkudsi se vznáší rozesmátý svalovec. Chlapec se snaží, co to jen jde. Machruje, pózuje, ale těm dívkám je fuk. Naparuje se, ale ony se jen smějí a čekají, co ještě předvede. Přijde jim prostě trapný.

Další koláž, která se jmenuje Setkání na mostě: gymnastka letí nad městem a opět tu je kulturista, ale tentokrát balancuje na mostě a tak nějak se zdá, že se musí každou chvíli zřítit do té velké šedé řeky.

Anebo tři klučíci, trojčata, dívající se buď do zářné budoucnosti, nebo do blba. Možná je správné obojí. Právě přistáli na Měsíci. To jsou tři z koláží Ivo Vodseďálka, básníka, spisovatele a vý- tvarníka, které jsou od pátečního večera k vidění na výstavě Lepené události v Pojizerské galerii v Semilech.

Mám Ivo Vodseďálka rád. Nevím, kdy jsme se potkali poprvé, ale muselo to být ve Vysokém nad Jizerou, v tom větrném městě na kopci, kde pár let žil můj dobrý kamarád Petr Pýcha.

To on nás seznámil. Myslím, že to bylo v místním krásném parku s výhledem na Krkonoše, kam se Ivo chodí procházet se psem.

Několikrát jsme pak všichni zašli na pivo do hospody Morava. Pilo se a Ivo hodně vyprávěl o sobě. Jsem rád, když mluví o sobě. Tomuhle druhu vyprávění sám s úsměvem říká „Povídejme si o mně“. Mám rád i jeho humor, ironii a sebeironii.

Ivo má navíc opravdu co vyprávět. Je ročník 1931. Až do roku 1989 psal a tvořil takřka jen pro sebe, možná nikdy ani nedoufal, že něco vyjde. Bylo mu to jedno. Tvořil prostě proto, že chtěl, že to potřeboval.

O vydání jeho textů se po Listopadu hodně zasadil Bohumil Hrabal. Zatím poslední knihou je Jedna věta z roku 2010. Pro Revolver Revue si zapisoval celý rok každý den jednu jedinou větu. Někdy delší, jindy kratší, ale vždy přesnou a vtipnou.

Během těch vysockých hospodských večerů Ivo vyprávěl o psaní, oblíbených filmech, surrealismu, který ho ovlivnil, o politickém a uměleckém kýči, patosu a padesátých letech. Mluvil o undergroundu, o edici Půlnoc, kterou spoluzaložil, o trapné poezii, kterou vymyslel, aby přežil tu šílenou dobu, a která mě naučila se u básní bavit a smát.

Vykládal i o trapnosti jako takové, která je jeho velkým tématem. Vyprávěl o Berlíně, kde dnes já na půl žiju a kde to Ivo dobře zná. Mluvil o kolážích, o Hrabalovi, Boudníkovi a Bondym, se který- mi se toulal Prahou, o historii Vysokého, o balonovém létání, kterému se s vášní věnoval, a třeba také o duších, kteří se ve Vysokém lidem běžně zjevují a nikoho to nepřekvapuje.

Na oslavu jeho sedmdesátin v srpnu 2001 přijelo do Vysokého hodně přátel z hlavního města, mezi nimi byli v místním divadle filozof Václav Bělohradský, hudebník Jan Vodňanský nebo fotograf a básník Igor Malijevský.

Společně s Igorem v Praze pořádáme v Divadle Archa už pár let literární kabaret EKG. A Ivo Vodseďálek byl jedním z jeho prvních hostů. Navštívili jsme ho tenkrát v jeho pražském bytě nedaleko Můstku. Všechno jsme připravili a domluvili. Jenže pár dní před představením mi zazvonil mobil: Ivo si namohl záda a neví, zda bude moc přijít. Přemluvili jsme ho, aby přišel.

A tak byl Ivo zatím prvním a posledním hostem, který u nás četl vleže a stal se živou dekorací scény. Večer byl o lásce a trapnosti. Ivo se natáhl přímo na pódiu na otománek, vtipkoval, zářil a pomalu listoval Felixírem života, touhle skvělou knihou, kterou vydal Host a ke které se rád vracím. A sál pražské Archy, plný mladých lidí, poslouchal. A skvěle se bavil.

Několikrát jsme se na pivu sešli i v Praze, ale stejně ho mám nejvíce spojeného s Vysokým nad Jizerou. S jeho chalupou. S jeho ženou Janou. S jeho pracovnou s nádherným výhledem do kraje. S jeho knihovnou. S jeho historkami. A s jeho vtipnými, hravými a zároveň kousavými kolážemi, které jsou nyní k vidění na semilské výstavě.

Ta trvá až do 3. ledna příštího roku. V srpnu pak spisovatel a básník Ivo Vodseďálek oslaví osmdesáté páté narozeniny. Výstava je první dárek. Milý Ivo, ať se Ti daří! Těším se do Vysokého na pivo.