Z Tomia se stal tvrdý populista. Mám o něj strach
Je to opak svého bratra Tomia Okamury. Mírný, tichý, pomalu mluvící, silně věřící křesťan, vystudovaný teolog, který se angažuje v pomoci uprchlíkům i v hledání protikandidáta, který by porazil Miloše Zemana. „Moje děti jsou rády, když teď někde veřejně vystoupím. Ať prý lidé vědí, že není jen jeden Okamura,“usmívá se Hayato, nejstarší z bratrů Okamurových. My se nehádáme, protože se skoro nevídáme. Tomio je nesmírně zaměstnaný, takže se poslední roky všichni tři bratři, já, prostřední Tomio a nejmladší Osamu, scházíme pouze ve výroční den úmrtí naší drahé maminky 8. prosince. A to je moc pěkné. Tomio a Osamu koupí nebo uvaří nějaké japonské jídlo, bývá to spojené s katolickou mší svatou za maminku, takže je s námi i pan farář. Sedíme, přátelsky rozmlouváme, jsou u toho často i naše děti, maminčini vnuci. Její osobnost nás spojuje, maminka nad námi drží ochrannou ruku. My svoje názory na politiku známe. Tomio je prezentuje v médiích a všeobecně se ví, jaké jsou. Já mediálně známý nejsem. Jsem přesvědčený křesťanský demokrat, téměř ve všech svobodných volbách jsem volil lidovou stranu a před necelými dvěma roky jsem do KDU-ČSL z přesvědčení vstoupil. Ostatně i naše maminka byla tichou členkou lidovců, náš moravský dědeček Josef Holík byl na sklonku první republiky okresním tajemníkem lidovců v Dačicích, byla to tradiční katolická rodina. Tomio je osobnost, má charizma a pevně věřím tomu, že to v jádru myslí dobře. A aniž by to kdekoli zveřejňoval, pomáhá potřebným starým příbuzným v naší širší rodině. V poslední době se u něj něco zvrtlo. Stal se z něj populista dost těžkého kalibru, jako by ho politika semlela. Chytá se všech možností, jak se udržet na politickém výsluní, a to i za cenu, že zajde v některých věcech opravdu příliš daleko. Já bych si s ním rád upřímně popovídal, jsme rodní bratři. Ale Tomio náš společný rozhovor moc nevyhledává. Já chci stále věřit, že Tomio je v jádru dobrý člověk a že sleduje něco dobrého. Ale někdy si nejsem jist, zda ve víru politiky neztrácí cit pro to, co je správné, dobré a lidsky přiměřené. Mívám o něho obavy. Mně bude letos padesát let. Tomio je o šest let mladší, Osamu se narodil rok potom. Budou to teď čtyři desetiletí, kdy se maminka s námi třemi dětmi vrátila z Tokia, z Japonska do komunistického, normalizačního Československa. Přestože věděla, do čeho se vrací, tak ji to táhlo domů. Léta jsme vyrůstali prakticky bez našeho japonského otce, tatínek nás obětavě navštěvoval, ale nešlo to více než jednou dvakrát ročně na týden, deset dnů. Bylo to nesnadné období, které jsme prožívali spolu, bez tatínka. Byl to pro mě šok, i kulturní. V těch deseti letech jsem byl už zformovaný spíše jako Japonec, a i když jsme uměli dobře česky, zejména já, psát latinkou jsem se naučil až tady. Ale proniknout do české mentality, to bylo mnohem těžší a trvalo mi to řadu let. Pochopit český způsob myšlení a reakce českých lidí nelze totiž bez toho, že by člověk podrobně znal dějinnou zkušenost Čechů ve dvacátém století, kdy jednu okupaci následovala druhá. Lidé se tady prostě museli naučit přežít a v politicky těžkých podmínkách diktatury se svědomití Češi snažili v mezích možností uchovat to nejcennější – například při výchově dětí. Proto jsou tak skvělé třeba zdejší dětské knihy, které se vydávají i v Japonsku. Byla to i hudba a v křesťanských rodinách pak i víra... Protože mě zajímala otázka českých kořenů a české identity. Stále to byla reakce na ten kulturní šok. Proto jsem šel na teologii na katolické fakultě a kvůli svým japonským kořenům jsem pak ještě studoval religionistiku, u pana profesora Halíka. Oslovoval mě hlavně buddhismus, ale také judaimus. Pak jsem se však brzy oženil, narodilo se nám dítě, pak jsme jich postupně měli pět, a tak se živím jako tlumočník z japonštiny a průvodce. To, co jsem studoval, mi však bylo velmi užitečné při výchově dětí. Nejsem žádný sluníčkář, jsem křesťanský realista. Jako křesťan jsem volán k tomu, abych byl otevřený pomoci všem lidem, bez rozdílu rasy, náboženství, kultury i jazyka. Ale v praxi to není jednoduché. V době, kdy každých několik týdnů dojde v Evropě a jejím okolí k dalšímu atentátu a téměř vždy jsou pachatelé muslimského vyznání, hluboce chápu své české spoluobčany, kteří se migrantům a uprchlíkům muslimského vyznání nedovedou otevřít. Pro mě samotného to není jednoduché, ale přijímám to jako výzvu. Křesťan