Trump není nehoda ani náhoda

Trump je výraz zoufalství a vzpoura lidí, jimž mizí jejich svět, přičemž politici se tváří, že to je vynikající zpráva.

Tak nám republikáni zvolili Trumpa, řekla by paní Müllerová, načež by Švejk odpověděl: „Ježíšmarjá! To je dobrý...“

Má to při podobných příležitostech ve zvyku a je to příhodné i teď.

Vzestup Donalda Trumpa, který si do životopisu bude moci napsat, že kromě soutěže Miss World byl také držitelem republikánské nominace na prezidenta USA, je pořád vykládán jako nějaký pokus o vtip, který se vymkl, nebo velké nedorozumění. Ale právě to je to pravé nedorozumění. Trump není nehoda. Není to ani náhoda. Je to vzpoura. Nebo výraz zoufalství.

Jen řekněte sami, i když nejste Američané: koho byste tedy mezi republikány volili? Všichni ti chlapíci ve stejných oblecích a stejných kravatách vedli stejné hladké řeči, které nesdělují vůbec nic. Bylo z nich cítit, že jim nejde o věc voličů, ale o to, nic si nezkazit. Kluzcí, umělohmotní paňácové, jen jeden se vymykal.

Lidé zjistili, že kašpar Trump, jak jim byl předem ohlášen, mluví jako oni, když se baví při grilování. Ten člověk je polonahý, řekne, místo aby se povinně rozplýval nad „etnickým oblečením“. Kladl stejné otázky jako oni. Nenabízel řešení, ale to jim bylo úplně jedno. Trump mluvil jejich řečí a to jim stačilo.

Trumpa znáte dobře: je dneska skoro v každé evropské zemi. Má na svědomí brexit, nedůvěru k Bruselu a politické třídě jako celku, ztrátu pozic tradičních stran a vzestup hnutí i postav, jež by před deseti lety olizovaly dno průzkumů. Někdy přehání, někdy překrucuje i lže, ale v zásadě vypadá pravdivější než politici, protože říká, že něco je zřejmě špatně.

Trump je symbol západní vlny nespokojenosti s politikou, která nemůže vrátit svět, který zmizel, a neumí řešit svět, který je.

Je to jako s pohledem do zrcadla. Vídáte se denně a máte pocit, že se neměníte. Pak uvidíte fotku starou deset let a zděsíte se. Podobně svět viděný ze dne na den je stejný. Ale za těch deset let tady byla jedna těžká krize, terorismus dorazil až do míst letní dovolené, tehdejší Blízký východ byl v porovnání s dneškem mateřskou školkou, do Evropy míří vlny Arabů a Afričanů, do USA vlny Hispánců. Čína bohatne, Rusko sílí a ani s jedním se nedá mluvit... A politici se chovají, jako by vše bylo při starém.

Lidé se vidí ponecháni napospas trendům, které nezavinili. Cosi jim podtrhlo koberec pod nohama. Nemají pocit, že se sunou kupředu. Amerika se bojí, že není jednička, a Evropa neví, kdo je a čím bude.

Od Ameriky po Rakousko přišly časy hněvu a nejistoty, které dávají šanci Trumpům, povstalcům proti zaběhanému chodu věcí i establishmentu, jenž má sice velká slova a gesta, ale sleduje jen vlastní zájmy.

Lidé jsou vděční, když přijde někdo a řekne, že to je průšvih, místo aby jako ostatní vykládal, že to je úžasná příležitost, a maskoval tím svoji bezradnost.

Tak je tu Trump. Kdo by před rokem řekl, že bude kandidátem na prezidenta, byl by prohlášen za většího šaška než on.

A takových Trumpů dorazí víc.