Vyjdete z dětského domova a najednou kolem vás není nikdo

Jinde než v Praze by Michal Ďorď asi nemohl žít. Ne proto, že je z dětského domova, ale pro svůj zápal pro veřejný život. Právě prostředí hlavního města mu totiž nejlépe umožňuje pomáhat dětem, jako byl on. PRAHA Kdo v dětském domově nežil, nepochopí, co to obnáší. To říká člen vládního výboru pro práva dětí Michal Ďorď, když vysvětluje, proč svůj profesní život věnuje právě snaze změnit systém ústavní péče v Česku. Pracuje nejen ve výboru, ale s jinými dětmi z domovů založil organizaci Vteřina poté, která pomáhá těm, kdo z ústavů odcházejí.

Sám prožil nejprve v kojeneckém ústavu a pak v dětském domově dvacet let. Dodnes je přesvědčený, že by tolik dětí nemuselo putovat do domovů jen proto, že jejich rodiče jsou chudí nebo žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Města a stát jim mají v nouzi především pomáhat, a proto vyzdvihuje třeba Prahu 7, která nedávno vytvořila krizové bydlení pro rodiny. Pro většinu dětí to stigma je.

Pro mě ne. Ale když jsem byl v domově, tak jsem to jako stigma vnímal. Myslel jsem si, že jsem něco míň jen proto, že jsem z děcáku. Třeba mi vadilo, když jsem musel chodit s kartičkou s razítkem domova bruslit. Ukazoval jsem ji u vchodu tak, aby to nikdo neviděl.

Naprostá většina lidí vůbec netuší, co to dětský domov je. Naprostá. A i kdyby tušila, tak tomu nikdy nebude rozumět z pohledu dítěte, které v domově vyrostlo. Já jsem tam žil dvacet let. Lidé mají často zkreslené představy a myslí si, že jde o děti bez rodičů, anebo s rodiči, ale takovými, kteří se o své děti nedokážou postarat. Obraz je to nepravdivý a paušalizující. Děti z výchovných ústavů jsou okolím zase vnímány jako mladí kriminálníci. Realita je přitom daleko od pravdy. Kdybychom se hypoteticky rozhodli nechat ve výchovných ústavech pouze děti, které byly odsouzené za trestnou činnost, tak nám přeruší provoz odhadem devadesát osm procent výchovných ústavů. Ano, v porovnání s menšími městy samozřejmě je, ale chybí zde sociální bydlení a následná podpora dětí, které ústav opustily. Většina jich opouští ústav už 18 letech a často se nemá o koho opřít, takže čelí zvýšenému riziku chudoby a bezdomovectví v porovnání se svými vrstevníky z rodin. Organizace Lumos asi před rokem sbírala data o tom, proč byly děti posílané do ústavů, a zjistila, že podle statistik polovina dětí končí v těchto zařízeních ze sociálních důvodů. Ale to se přece dá řešit jinak.

V osmi nebo devíti měsících. Přišla si pro mě sociálka s policií. Údajně jsme doma neměli dost pokrývek Život bez rodiny

a jídla v lednici, máma neměla zaměstnání a nebyla schopná se o nás údajně dostatečně postarat.

Seznámil jsem se s ní před pár lety. Neměl jsem dost informací o tom, proč za mnou přijela na návštěvu do dětského domova pouze párkrát, takže jsem předpokládal, že o mě neměla zájem. Nechtěl jsem ji vidět. Později jsem se ale dozvěděl, že se ve skutečnosti roky snažila, abych se vrátil domů. Soud a sociálka jí ale opakovaně tvrdily, že by se o mě nezvládla postarat. Ústav zase lživě tvrdil, že o mě neprojevuje zájem. Poprvé to máma slyšela, když jí vrátili mého bratra. Znovu potom, co se jí narodila moje sestra. Ironické je, že máma nakonec vychovala tři děti. Obě moje sestry vystudovaly střední školy s maturitou. Odborné odhady a dostupné statistiky uvádějí, že 70 procent a více dětí v ústavech studuje na učebních oborech. Děti a mladí z výchovných ústavů jiné zpravidla ani nestudují, protože součástí výchovňáků jsou i školy, kde se nabízí pouze učební obory. Situace se pomalu mění, více dětí navštěvuje střední a vysoké školy, změna je to ale velmi pozvolná. Byl jsem první po dvaceti až třiceti letech, kdo v našem dětském domově vystudoval vysokou školu. Těsně po mně se na vysokou školu dostala ještě jedna dívka. Působil u nás v domově tehdy velmi osvícený ředitel, který nás podporoval. Jsou spojená s absencí lidí, na které se děti mohou obrátit. Najednou tu není nikdo. Také jsou vzhledem k nízkému věku často nepřipravené na samostatný život a zmatené ze světa mimo zdi ústavu. Často nevědí, jaké povinnosti mají – musí platit popelnice, městskou dopravu, změnit si trvalé bydliště a podobně. Dnes některé dětské domovy Profil Michal Ďorď

Žil v dětském domově Frýdlant v Čechách. Vystudoval mezinárodní vztahy a koreanistiku, Vteřina poté,

děti by měly vyrůstat prioritně ve vlastní rodině,

v Otevřené společnosti vládního Výboru pro práva dítěte.

Minority Jak se jim žije v Praze? své děti na samostatný život připravují v rámci přípravných programů zaměřených na finanční gramotnost, hledání práce a bydlení. S mojí organizací Vteřina poté jsme před měsícem začali připravovat projekt zaměřený na trochu jinou věc, a to schopnost řešit krizové situace.

Když dítěti hrozí, že ho vyhodí z bytu. Chceme dětem pomoci, aby se dokázaly postavit jakékoliv těžké situaci a řešit ji. Chceme to probírat s dětmi a hlavně s vychovateli, kteří pak předají informace dětem. Určitě. Myslím, že dostatečně nezaznívá, jak často se cítí osaměle. Je to jeden z důvodů, proč by se měl stát více zaměřit na pomoc biologickým rodinám, kterým byly děti odebrané z důvodů, které jsou napravitelné – třeba chudoba. V Česku je stále řada lokalit, kde jsou sociální, psychologické, psychiatrické a terapeutické služby zcela nedostupné. A krizové a sociální bydlení? Jen v pár obcích, jako je Brno nebo Praha 7, vytvořili krizové či sociální bydlení pro rodiny. Jako pro studenta pro mě nebyl problém najít si kamarády. Děti, které opouštějí ústavy, nemají problém najít si kamarády. Jejich pocit osamění spíš plyne z opuštění místa, kde byly obklopeny desítkami dětí a dospělých. Je to jedna z věcí, která by se měla změnit. Nejen z důvodu osamělosti, ale i s odkazem na práva dětí na život v rodinném prostředí. Ústavy by se měly využívat skutečně jen ve výjimečných případech a na přechodnou dobu. Měly by se také zmenšovat, aby co nejvíce připomínaly rodinné prostředí namísto institucí. V takových zařízeních komunitního typu by děti vyrůstaly v malých bytech ve městech ve skupinách maximálně čtyř dětí s dvěma vychovateli. Do toho se vládě ale nechce. Přitom by to nebylo drahé, ministerstvo práce a sociálních věcí vypočítalo, že sjednocení systému a následná transformace by v prvních letech stály kolem 300 milionů korun. Tolik například stojí dva pandury. Tato reforma, která měla být předložena už v roce 2014, narazila na neochotu ministerstva školství jakoukoliv změnu uskutečnit. Zaměstnanci ústavů se bojí o svá pracovní místa, ředitelé snížení výše prostředků na provoz a ministerstvo o majetek, tedy o budovy. Nyní žijí děti v domovech ve skupinách po šesti až osmi. Přitom kdyby se skupiny postupně zmenšovaly, tak by pravděpodobně vychovatelé o svou práci přijít nemuseli. Protože mě ty věci štvou.

Momentálně pozměňovací návrh poslankyně Válkové k novele občanského zákoníku, ve kterém navrhuje, aby diagnostické ústavy znovu rozhodovaly, do jakého zařízení pošlou děti, kterým je soudem nařízená ústavní péče. Tato kompetence jim byla odebrána v roce 2013, protože se jedná o důležité rozhodnutí, o kterém by měl rozhodovat soud. Protože ale soudy mají problémy s množstvím rozhodnutí, které musí vydat, chtějí se části své práce zbavit. Rodičům momentálně reálně hrozí, že se nebudou moci odvolat vůči rozhodnutí diagnostického ústavu, který není ani správním orgánem. Přitom diagnostického ústavu se všechny děti z mnoha důvodů hrozně obávají. Když kompetenci dostaly soudy, mohl být strach menší. Vteřina vloni pořádala kulatý stůl na téma systém péče o ohrožené děti. Byli tam odborníci i z České školní inspekce. Padla tam informace, že inspekce byla průměrně na kontrole ústavů naposledy před deseti až třinácti lety a že pětinu zařízení dokonce nikdy nenavštívila. Byli z toho nesví. Po dvou týdnech zástupci inspekce uvedli, že chtějí věci měnit. V tomto školním roce díky našemu podnětu prošla téměř všemi dětskými domovy a výchovnými ústavy. Je hustý, že aktivismus dosáhl něčeho takového. Se závěry některých kontrol nejsme sice zcela spokojeni, ale zlepšování prostředí ústavů a jeho kontrola je běh na dlouhou trať. To ne. Možná v Brně.