Balonem nad jižní Čínou
Krátce před svítáním začínám vyhlídkovou plavbu po řece Li-ťiang. Je to docela otřepaná turistická záležitost, ale mám pocit, že ji prostě musím absolvovat.
Na řece je mlha a také spousta nadšených Číňanů. Jedeme štíhlou lodí, řeka je šedá.
Slunce si po chvíli přece jen najde cestu skrz husté chuchvalce a udělá se kouzelné ráno.
Jízda trvá asi hodinu, vlastně ani ne, neboť po chvíli většina lodí zastavuje u břehu a náš „kapitán“nás suše informuje, že u hlavního mola čeká říční policie, a jelikož nemá jakési povolení pro plavbu během prázdninového týdne, musíme vystoupit a zbytek dojít pěšky. Vtipně toho využívá jeden stařičký rybář se dvěma kormorány – za peníze se mohou turisté nechat s těmito bláznivými ptáky vyfotografovat…
Fotím si starého pána také a po chvíli naše skupina vyráží do hustého bambusového lesa. Postupně se všichni ztrácíme a já se najednou dostávám do menšího městečka, kde to ještě tak trochu dýchá starou Čínou. Zapadlé úzké uličky se zelenou plísní na zdech, stařečci hrající karty na zápražích, malé obchůdky se vším možným. Před jedním z nich mám šanci na vlastní oči vidět na slunci se sušící vepřové bůčky, kapry a – světe, div se – mezi nimi i několik urostlých krys.
Je vedro, vracím se lokálním autobusem do Jang-šuo.
V tomto městě v severozápadním cípu provincie Kuang-si si domlouvám výlet balonem. Docela to jde, stojí to 70 amerických dolarů na hodinu. Mladík v barevné kombinéze mne na motorce vyzvedává přímo v centru města a svištíme rýžovými políčky na stanoviště balonů.
V koši je se mnou mladý pár Indů z Bombaje, jsou tu na svatební cestě. S tím mladíkem je docela legrace, ale jeho dívka se trochu bojí, podobně jako já. Dal jsem si před letem několik „řízných“irských, a tak to jde.
Nahoře v oblacích jsme v cuku letu. Jak jen ten fantastický pohled na kuejlinskou krajinu popsat!
Ty donekonečna se táhnoucí homolovité hory jsou neskutečně pohádkové. Nahoře je absolutní ticho. Suneme se pomalým tempem skrz oblaka… život pod námi probíhá naprosto nezávisle na nás, lidé pracují na polích všude kolem, silnice brázdí náklaďáky…
„Balonář“nakonec přistává před malým čínským hotelem, balon strhává ze střechy několik málo tašek, které se s třískotem rozbíjejí o dlažbu. Majitelka hotelu vybíhá ven a začíná solidně nadávat – to Číňanky mimochodem docela dobře umějí – ale když vidí naše rozzářené a také trochu vyjevené tváře, tak jen mávne rukou a mizí uvnitř.
Abych si splnil ještě jedno přání, jdu si dát smaženého hada do jedné z nedalekých hospůdek. Ukazuje se, že je to také docela zážitek. Smaženého hada shánějí skoro půl hodiny. Nakonec dorazí dědeček na motorce s celým pytlem živých užovek. Úchvatné scenerie Kuej-lin Vybírám si tu největší z nich, netrvá to dlouho a dostávám nejprve hadí bujon a pak dušeného hada na celeru. Maso je skvělé, chutná tak trochu jako žabí stehýnka. Kolem pobleskuje laserové osvětlení, duní Led Zeppelin a já si připadám tak trochu mimozemsky…
Poslední den v provincii Kuang-si využívám k návštěvě města Kuej-lin. Z Jang-šuo je to do Kuej-linu něco málo přes hodinu. Je to příjemné město na procházku, je tu spousta vody a zeleně.
Největší místní atrakcí je určitě jeskyně Rákosové flétny, do jejíž hlavní síně se pohodlně směstná okolo tisíce lidí. Dojem z ní je poněkud narušen pro nás Evropany trošku přehnaně barevným osvětlením, které má podle Číňanů ještě zkrášlit její interiér.
Kolem panuje takový ten komerční čínský Disneyland, dávám si šťávu z cukrové třtiny a také se nechám jednou babičkou zlákat ke koupi starých miniplakátků z padesátých let s vyobrazením Mao Ce-tunga.
Největší ulice Kuej-linu se jmenuje Čung-šan a kopíruje hlavní říční koryto. Moderní výškové budovy mají znaky čínské architektury, typické věžáky z betonu a skla by se sem vůbec nehodily. Většina budov má také žulové a mramorové obložení nebo schodiště, kamene tady vskutku mají dost.
Vracím se do Jang-šuo, trochu bloumám městem a nakonec zapadám do malé jídelničky, kde také připravují hady. Stejný rituál, stejná scénka: zhruba po dvaceti minutách přijíždí na motorce babka s pytlem plným užovek. Pak mi hady ukazuje a po chvíli ji ještě zahlédnu, jak v kuchyni vypouští z hada krev… Opět dostávám hadí bujon a posléze hadí maso na čili papričkách.
Později večer mne napadá podivná myšlenka: začínám se tu v jižní Číně živit žábami a užovkami…