Ze Šumavy: Modré lesy, Stifter a zapomenutý Ježíš
Cesta je stále užší. Stoupá nahoru, pak stejně prudce klesá a kličkuje hlubokým lesem. Zdá se, že musí každou chvíli skončit, ale nakonec se vpravo vynoří štíhlá budova bývalé rakouské celnice, silnička se prudce stočí přes potok a přeskočí do Česka. Středem potůčku probíhá hranice. Vítá nás divočina, prales, nikým nedotčené louky. A cyklisté.
Přijíždíme do Zvonkové, první osady v Česku. Zastavujeme na parkovišti, kde dříve stál nějaký dům. Zbytky zdí jsou pořád v houští vidět. Tady se mluvilo německy a místní obyvatelé museli po válce odejít.
Ves se navíc ocitla v přísně střeženém hraničním pásmu a kdo ví, možná i proto byly domy vyhozeny do vzduchu. Ty rány jsou tu stále slyšet a jizvy v krajině vidět. Stát zůstal jen jeden dům a kostel, který byl po roce 1989 opraven. Náhrobní kameny na hřbitově jsou dnes vyrovnané v řadách, ale přece jenom jsou stále tak nějak vyvrácené – možná to je těmi příběhy, které vyprávějí. Na hřbitově zastavují cyklisté z Čech, kteří sem sjeli od Schwarzenberského plavebního kanálu, téhle unikátní stavby, po níž se dopravovalo dřevo z lesů až k řece Große Mühl – ta se česky jmenuje velmi poeticky Velká Mihela. A po ní se dříví plavilo dál k Dunaji až do Vídně. Kanál Zvonkovou prochází.
Můj průvodce mluví o tom, že má někdy pocit, že městečka v dnešním Rakousku vypadají tak, jak by vypadala ta na české straně Šumavy, kdyby nebyla válka, kdyby nedošlo k vyhnání původního obyvatelstva, kdyby domy nevyletěly do nebe, kdyby tady nespadla železná opona.
Jeden cyklista poslouchá a řekne, že i sekaná je v Rakousku lepší, a dokonce i pivo. Dáváme si české a rakouské pivní tipy. Letní doporučení? Pivo z Kouta na Šumavě a pak malý hornorakouský pivovar Hofstetten. Ten je nejstarší v Rakousku, pivo vaří z vlastního chmele už od roku 1229.
Cyklisté odjíždějí, čeká je ještě třicet kilometrů. Jdeme se projít podél kanálu. Míjíme jedle, smrky a jasany a taky díru a v ní snad nějaký starý bunkr. Kolem se prožene další smečka na kolech ve svítivých oblečcích.
Blížíme se k osadě Sonnenwald, která už leží na rakouské straně. Okna všech domů se tu dívají do české kotliny. U jednoho statku nás vítají krávy a citát z novely Hochwald Adalberta Stiftera. Česky vyšla pod názvem Hvozd. Říká se, že nikdo nepopsal šumavskou přírodu tak jako on. Je to dnes možná trochu pomalé čtení, ale ty rozechvělé obrazy jsou nádherné.
Když se na šumavské lesy díváte zdálky, mají podle Stiftera modrou barvu. A ono to tak opravdu je. Alespoň tohle horké letní odpoledne. Jdeme dál a povídáme si o další knize, která se tady někde odehrává, o románu Ježíš na Šumavě. Napsal ho Robert Michel v roce 1927 a německy se kniha dnes nedá sehnat. Česky ale překvapivě ano, nedávno ji znovu vydalo nakladatelství Malvern. Je to neuvěřitelný, skoro až hororový příběh.
Na horské samotě umírá starý uhlíř a jeho dcera té zimní noci zešílí. Bloudí sněhem a lesem a modlí se k temným nebesům. Později se jí po letmém milostném setkání na pasece narodí dítě, které ve svém šílenství vychovává jako novodobého Ježíše. Nakonec syna v bílém rouchu posadí na krávu a vyšle do světa činit zázraky. Ta kniha má neskutečnou syrovou atmosféru a neskončí dobře.
Michel je dnes bohužel zapomenutý autor – na rozdíl do Stiftera. Přijíždíme do Horní Plané. Ve Stifterově rodném domku je příjemný chlad. Na zápraží leží mohutný kamenný kvádr. Když si na něj sednete, ocitnete se hned uprostřed literatury. Přesně tenhle obelisk stojí na začátku jeho dávné povídky Granit – Žula.
Večer se vracíme zpátky do Rakouska. V městečku Aigen-Schlägl si v hostinci dáváme příjemně nachmelené pivo z místního kláštera. Večeříme staré jednoduché jídlo – brambory uvařené s trochou mléka a zalité lněným olejem. Tohle znal určitě Adalbert Stifter i Robert Michel. A také Ježíš ze Šumavy.