Bronzová Adéla se vrací
Po čtyřech letech na olympiádě V Londýně ji v podstatě vůbec nikdo neznal – a Adéla Sýkorová senzačně vystřílela olympijský bronz. A tak trochu neznámá bude i v Riu: loni se vdala a je z ní paní Bruns.
Byla to jedna z nejkouzelnějších chvil londýnské olympiády. Adéla Sýkorová, slečna s dětskou tváří, v malorážce právě k překvapení všech získala bronz. A obklopena novináři se obratem dozvěděla, že se s medailí kromě slávy pojí také půlmilionová prémie.
„Si děláte srandu, ne?“vypálila impulzivně a chytila se za hlavu. „Já se vážně zblázním!“
Teď se píše rok 2016, místo v kasárnách královského dělostřelectva v Londýně jsme v Praze při fasování olympijského oblečení. Mladé paní je 29 let, po německém manželovi loni přijala příjmení Bruns. Ale leccos se nemění. Adéla Bruns je stále milá, stále nezvyklá na velký zájem. A mimochodem: stále nezná výši odměn za olympijské medaile: „Ježišmarjá, nevím. Nějak to neřeším a je mi to jedno. Člověka to možná ještě víc znervózní. Ani mi to neříkejte.“
Bruns je v jistém slova smyslu jednou z nejzajímavějších členek výpravy. Z deseti českých medailistů a medailistek byla v Londýně tou nejméně známou – a mnoho se na tom nemění ani pro Rio. V mezidobí nezažila zářivé úspěchy. Jenže kouzlo „placky“s pěti kruhy je specifické. Kdo ji jednou dobyl, od toho se očekává znovu a znovu.
„Jsem docela trémistka. Bývám nervózní a potřebuju se odbourat od všeho okolo: nemyslet na medaile, na peníze,“líčí Bruns. „Jen si dělat to svoje a být v klidu.“
Čas pádí jako zběsilý, ale ona má svůj bronzový londýnský pátek v paměti vypálen do detailů. „Připadá mi to jako včera, pamatuju si celý den snad minutu po minutě,“líčí. Včetně toho, jak se uklidňovala: „Zpívala jsem si. Kabáty, hlavně Malou dámu. Mám je ráda.“
Nyní aby přidala na hlasitosti, protože očekávání spousty fanoušků není lehké přehlušit.
„V Londýně se o mě nikdo nezajímal, všichni řešili Katku Emmons. Teď to bude horší a musím na něco přijít, abych si to nepřipouštěla,“ Londýnský sen popisuje Bruns. „Já se totiž ani necítím, že bych obhajovala nějakou medaili. V sezoně jsem byla jen jednou ve finále Světového poháru, přesto tlak od okolí trochu vnímám a není mi to moc příjemné. Pokud to bude stačit na finále, tím líp, pokud na medaili, bude to úplně nejlepší. Ale neříkám, že si pro ni do Ria jedu. To určitě ne.“
Střelecká výprava má dějinně z českého pohledu následující pověst: „On už tu medaili někdo udělá.“
V Pekingu pálil v dešti zlatě David Kostelecký, Kateřina Emmons se stala jedním z miláčků olympijských diváků, Adéla Bruns je doplnila v Londýně. Jenže ukázat přímo na jedno jméno, to je loterie.
„Střelba je nevyzpytatelná. Kdo ji sleduje, tak ví, že na medaili má každá holka na palebné čáře,“soudí žena, jíž se takovou šanci před čtyřmi lety podařilo proměnit.
Ale nepleťme se, nehledě na sílící tlak se Adéla Bruns samozřejmě na olympiádu těší. A ohromně.
„Na celou olympijskou vesnici, atmosféru. Jak se budeme zdravit v jídelně, protože budeme mít stejné oblečení,“popisuje. „I na to, že pojedeme fandit třeba na plážový volejbal, normálně jezdíme jen po střelnicích. A fotky či autogramy? Nepotřebuju je, ale třeba v Londýně si vedle nás sedla Serena Williamsová, to jsme se vyfotili hned.“
Jen destinace ji nestrhává k euforii; na vině jsou nehezké zážitky ostatních střelců v Riu. „Do jedné slečny vrazili, ona upadla a vzali jí celý batoh: doklady, peníze, mobil. Trenérovi strhli z krku zlatý řetízek,“líčí Bruns. „Nelíbilo se mi to. Měla jsem hrozný strach. Ve skupince jsme šli na Krista a na Copacabanu, ale už tam nepůjdu, už mě tam nikdo nedostane. Budu jen ve vesnici a fandit jiným na sportovištích. Četla jsem, že bezpečnost turistů nemůžou v Riu garantovat.“
Brazilské „město bohů“očividně není pro každého, Bruns není v jeho vnímání osamocená.
O to je zajímavější jiná věc: už loni říkala, že kdyby se na olympiádu nedostala, chtěla by rodinu. A přece ji nepostihla „tenisovo-golfová“panika z viru zika, byť zrovna ona jako budoucí možná matka by teoreticky měla mít největší obavy.
„Budu se snažit dělat všechno pro to, abych ziku nedostala. Ale v Riu jsme byli letos v dubnu, komár mě štípl, šla jsem na testy – a zika žádná,“usměje se. „Navíc jsme tam skoro žádné komáry neviděli. Podle mě je to nafouknuté a vše bude v pohodě. Strach nemám.“
A tak může přemýšlet hlavně nad tím, jakou písní překonat nervozitu. Bude to medailový song?