Přežít prvních třicet stran

Milada Mašinová vydává knihu Kočky a jiné příběhy o strachu. A na prozaický debut to nedopadlo zle. Kdo je Milada Mašinová? Proč psát o jejím prozaickém debutu Kočky a jiné příběhy o strachu, který právě vyšel pod hlavičkou pražského Crga? Třeba proto, že v současné české literatuře „příběhy o strachu“, jak je známe v klasické podobě z druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století zejména z angloamerické literatury, nejsou moc v kurzu. C třeba proto, že Mašinová si přes jisté výtky nevede v tom rámci obecně vzato vůbec špatně.

Cutorka, ročník 1988, se zatím představila dvakrát v médiu komiksu. Spolu s výtvarnicí Petrou Josefínou Stibitzovou, která mimochodem ilustrovala i aktuální Kočky, daly dohromady příběh na trochu otřepané téma. Jejich plánovaná komiksová trilogie se jmenuje Mor a nepojednává o ničem jiném než o moru, který zachvátí jedno město. Z pohledu rodiny, kterou decimuje despotický otec. Nic nového pod sluncem: předvídatelný, nudně rozvíjený příběh.

Prvních pět povídek z aktuální knížky se veze na vlně komiksového Moru. Jde o rádoby horory, které kazí jak klišovité kulisy, tak protivně hysterizovaný, přepjatě stylizovaný příběh. O utržené ruce, o mudrci svrženém z voru, o vynálezu léku proti smrti. Takže čtenář po prvních třiceti stránkách váhá, jestli pokračovat dál – vstříc stostránkové novele, která dala knize jméno. Byla by škoda nepokračovat.

Už první pětice povídek měla společného jmenovatele: citovou deprivaci, nelásku, samotu hlavního hrdiny nebo hrdinky – problematický vztah k rodičům, k sourozencům, k sobě, ke světu. Východisko novely je totožné. Dospívající muž a žena postupně obnažují svoji minulost. Referují lehce vzníceným hlasem o kořenech svého neštěstí. O sadistickém otci a trpné matce anebo rovnou o rodičích, kteří se života svých potomků neúčastní.

Mužský a ženský pól se zvolna přibližují. Dva vyděděnci romantického typu, dva outsideři z různých sociálních vrstev. Jeden má výhled na moře, druhá na čokoládové figurky. Váže je k sobě osobnostní prázdnota, zoufalství, mlčenlivé volání o pomoc. Kočky tu fungují jako metafora prchlivého, iracionálního citu. Různé zřejmé i méně zřejmé poukazy ke klasice literárního a filmového hororu, přesněji „příběhů o strachu“pak z obyčejného příběhu dělají záživné čtení.

Milada Mašinová napsala knihu hlavně z toho, co načetla a nakoukala. Nebýt jistého autorčina fantazijního daru, šlo by jen o trochu zvláštní červenou knihovnu. Čili o brak. Zjitřená představivost však posouvá příběh do vyšších pater literatury. Můžeme mluvit o příbuznosti s pohádkovou klasikou, jako je Malý princ nebo Karlík a továrna na čokoládu, případně s vlnou, na níž psal Poe svůj Zánik domu Usherů nebo Julien Gracq román Na argolském zámku.

Kočky se navenek tváří jako kniha pro mládež, pro konzumenty, kteří ocení stejnou měrou text jako ilustrace, stylizované v lehce naivním duchu. Text je však v tomto případě hlubší než obraz. C nejen pro temné finále. Mašinová by si zasloužila sice lepšího redaktora, strukturu jejího debutu by šlo jistě snadno pročistit a zpevnit – ale jádro zůstává: ochota potlačit rozumovost a dát šanci spodním proudům lidského vědomí. Co je dneska aktuálnější?

Kočky a jiné příběhy o strachu