Zásoby na válku? K tomu nás nikdo nedonutí

Na botníku v jedné obyčejné české předsíni neustále leží baterka. „Tati,“povídá jednoho dne čtrnáctiletý syn, „proč tam vlastně tu baterku máme?“„Kdyby vypli proud, ne?“nato otec. „Prosím tě. Už jsi někdy zažil, že by vypli proud?“

No jéje! Jistě že to otec zažil. Mnohokrát. Jako každý, kdo je dnes ve středním věku. To vždycky bez varování zhasla světla, černobílá televize prskla a obraz se bleskurychle zmenšil do maličké tečky.

Rychlý pohled z okna – ano, není to jen u nás, je to všude. Za pár minut už za okny mihotaly svíčky a petrolejky. Každá domácnost je měla po ruce. Úplně běžná věc. Ale vyprávějte to někomu, pro koho je proud do nabíječky jeho smartphonu stejná samozřejmost jako vzduch k dýchání.

Německá vláda včera schválila doporučení, aby měl každý občan doma zásoby jídla a vody na deset dnů. Cože? řekli si Němci, a nejen oni. A hned se spekuluje, že vláda možná „něco ví“. Stejně jako si teenager neumí představit zásuvku bez proudu, neumí si totiž současný dospělý Středoevropan příliš představit situaci, že by celých deset dnů nebyly tyhle věci k mání.

Současný Středoevropan ne, zato jeho babička si to docela dobře představit uměla.

Vzpomínáte? I vaše babička nejspíš vždycky měla ve „špajzu“ne jedno kilové balení polohrubé mouky, ale rovnou třeba šest. Sirek měla vždycky solidní balík. Stolního oleje několik lahví. A schovávala si mastné papíry od másla – na chleba je sice už nenamažete, ale dá se jimi výborně vymastit pekáč na buchty. Babička totiž pamatovala válku. Co je doma, to se počítá, věděla. Válečné podmínky dnes přesahují fantazii téměř kohokoli. Kromě výstředníků, kterým se říká preppeři. I u nás jich pár působí. Tihle lidé příchod katastrofy očekávají a pečlivě se na ni připravují. Hromadí trvanlivé potraviny a palivo a vyměňují si recepty, jak upéct placky z nějakého lupení.

Popravdě – vypadá to, jako by trochu doufali, že se něco opravdu semele. Nějaká menší apokalypsička. Vlastnictví garáže plné konzerv by jim pak zajistilo patřičné společenské uznání.

V čemž se mýlí. V nějaké skutečné krizi by se nedařilo nejlépe lidem, kteří na svých zásobách sedí. Ale šikulům, kteří se vyznají a vědí, co kde pod rukou sehnat a kde to výhodně udat.

My ostatní, kdo na brzké zhroucení civilizace nevěříme, si ovšem žádné zásoby syslit nejspíš nebudeme, i kdyby to doporučovalo deset vlád.

Je to totiž dost nepohodlné. Dovedete si představit zásoby pro čtyřčlennou rodinu na deset dnů? To by při dnešní spotřebě musely být metráky. Jen těch piv!

I jen víkendový nákup mnoha rodin naplní takový ten hluboký hypermarketový nákupní vozík. To máme jeden vozík na dva dny, na deset dnů vozíků pět. Kam to v průměrném bytě všechno dát?

Takže zachovejme klid. Supermarkety, dříve známé jako samoobsluhy, jsou přece otevřené sedm dní v týdnu, od časného rána do pozdního večera.

Samozřejmě, ani optimista nemůže vyloučit, že by se „něco“stát mohlo. A nemusela by to být zrovna válka – existují i všelijaké ty blackouty či přírodní pohromy. Připusťme, že nějaký všeobecný kolaps může zásobování paralyzovat. A ve všech těch Albertech, Billách, Lidlech, Kauflandech a Penny Marketech najednou nebude vůbec nic ke koupi.

To by byla nepříjemnost. Ale ať se bude dít cokoli, vždycky tady ještě jedna záchranná možnost bude.

Skočit si na nákup k Číňanovi.