Síla přírody a beznadějné vyhlídky
Je toto začátek konce? Nebo začátek něčeho nového? Či je to jen epizoda dějinné změny, kterou si ještě neuvědomujeme, protože ji žijeme?
Nevěřím na nebeská znamení, ani nepřisuzuji valnou váhu vlivu planetárních konjunkcí na pozemské dění. Přesto jsem si ve středu večer vzpomněl na lidi, kteří dávají postavení planet do souvislosti s katastrofami. Po soumraku se nořily k západnímu obzoru jako nebeská dvojčata Jupiter s Venuší, nad jihozápadem zas v jedné linii trůnily tři jasné světelné body – Antares, první a nejjasnější hvězda souhvězdí Štíra, nad ní planety Mars a Saturn – jak perly na náhrdelníku temného proroctví.
Bylo to v den, kdy opět po sedmi letech zasáhlo střed Itálie ničivé zemětřesení. Zabilo stovky lidí, zničilo městečka, vesnice. Přírodní pohroma, která přišla v noci na středu, byla podle seizmologů očekávatelná. Vědělo se, že zemětřesení přijde, jenom se nevědělo kdy.
Před třemi roky zveřejnil tým seizmologů a geologů mapu znázorňující, které části Evropy budou v příštích 50 letech nejvíce ohroženy zemětřesením. Největší pravděpodobnost výskytu zničujících otřesů půdy vědci přisoudili Turecku, následovanému Řeckem, Itálií, Albánií a Rumunskem. Při pohledu na barevnou mapu si jeden poví, jak dobře si naši prapředci vybrali, když se usadili právě tady. Česká kotlina patří mezi ty evropské oblasti, kde je riziko zemětřesení nejmenší. Zatímco Turecko je na mapě vybarveno fialově a rudě – což v barevné škále značí nejvyšší pravděpodobnost zemětřasu – v Čechách, na Moravě a ve Slezsku najdeme světlé odstíny zelené a modré, predikující mizivé nebezpečí seizmické činnosti.
Ještě světlejší barvou než Česko je označena valná většina Německa. Právě tam směřuje v posledních letech většina uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku či severní Afriky. Co se však bude dít v příštích 50 letech, vyplní-li se chmurné prognózy seizmologů a výše zmíněné státy zasáhnou silná zemětřesení? Jako reálná se jeví možnost, že vzniknou nové uprchlické vlny, lidé z poničených oblastí se vydají k severu – tam, kde je předpovědní mapa tektonických anomálií světlounká. To se však bavíme v horizontu příštích padesáti let.
Aktuálně to vypadá, že do chodu našeho světa promluví jiný přírodní problém. Kromě hnacích motorů dnešní migrační krize, jimiž jsou humanitární katastrofa v Sýrii, lokální konflikty, bída i řádění tzv. Islámského státu, je tu hrozba horka a sucha, které – pokud to takto půjde dál – může učinit z oblasti mezi Rudým mořem a Perským zálivem neobyvatelnou zónu.
Jednou z příčin současné uprchlické krize bylo právě i katastrofální sucho, které zkraje druhé dekády 21. století vyhnalo syrské vesničany do měst. Následná občanská válka, která vypukla po dominovém efektu arabského jara, uvrhla Sýrii do zoufalého stavu, od nějž byl jen krok k vzedmutí velké uprchlické vlny směřující převážně k Německu.
O letošním létě zasáhla vlna veder Arabský poloostrov od Iráku přes Kuvajt po Saúdskou Arábii. Ke konci července naměřili v Kuvajtu 54 stupňů Celsia ve stínu, v irácké Basře bylo jen o desetinu stupně méně. Je to výrazný skok proti průměrným letním teplotám, které se zde pohybují mezi 38 a 45 stupni.
Jestli to bude pokračovat, nastane nové stěhování národů. K válečným a ekonomickým uprchlíkům směřujícím do Evropy přibudou miliony klimatických běženců. Pak už nepůjde o uprchlické kvóty, politické preference, volební témata. Oni přijdou. Ale ne, aby nás porobili. Přijdou, aby přežili. Ale to už tu většina z nás nebude.