Loď bláznů: kapitoly z české hysterie
Hysterie je jev, který se s kulturními akcemi pojí velmi často, zejména pokud jde o jejich hodnocení. U divadla, jakožto emocionálně vypjatého prostředí, jde snad mluvit o hysterii i jako o jeho integrální součásti. V případě nadšení z divadelního zážitku, nebo naopak zatracení nějakého divadelního kusu, jsme často svědky přímo davové psychózy.
Když před čtyřmi lety zavřelo pražské Divadlo Komedie, respektive rozpustil se v něm působící soubor – Pražské komorní divadlo, tekly Prahou přímo potoky slz. Ne že by nebylo čeho litovat: Pražské komorní divadlo bylo výjimečným souborem s jasně zacílenou dramaturgií, vyhraněným stylem a názorem. Jakkoli na jeho zánik měly vliv i vnější okolnosti, zejména nevyjasněná pozice pražského magistrátu, co se financování mezinárodně úspěšného souboru týče, bylo rozpuštění především dobrovolným rozhodnutím zakladatele divadla Dušana D. Pařízka.
Právě to je mnohými nepochopeno. Jak by také ne, když v kraji je zvykem spíše slavit padesátiny souborů, jež měly zaniknout už dávno. Uzavřít své divadlo dobrovolně, a ještě na vrcholu úspěchu? Nevídané.
Z Komedie vzešli herci, kteří dnes patří k nejvýraznějším osobnostem české scény, a principál souboru Dušan D. Pařízek je jedním z nejoceňovanějších režisérů působících na prestižních scénách v německy mluvících zemích.
Pařízek samozřejmě v Německu režíroval dávno předtím, než Komedii opustil, jeho tehdejší paralelní tvorba byla – vzdor úspěchům Komedie – českým prostředím prakticky ignorována. Poté, co se truchlilo nad zánikem Komedie, se rovněž málokdo obtěžoval sledovat, co Pařízek dělá v Curychu, Düsseldorfu či Hannoveru.
Loni se to málem změnilo: Směšná temnota z vídeňského Burgtheateru byla vyhlášena inscenací roku v německy mluvících zemích a následně hostovala v Praze a Olomouci. Zadruhé byl v Praze uveden další Pařízkův projekt, koprodukční mezinárodní inscenace Kauza Švejk. Byl se podívat celý pražský kulturní svět, kritici a divadelníci pěli chválu a neubránili se ani dojetí nad návratem „ztraceného syna“.
Frenetický ohlas obou inscenací, jakkoli je pokládám za zdařilé, mi byl poněkud podezřelý. Například jeho soustředěnou práci s německými národními mýty (Vilém Tell, Mé jméno budiž Gantenbein, Marie Stuartovna) vnímám jako cennější i zábavnější. Spíše však: pokud mnozí u konce Komedie či loni při hostování Směšné temnoty a Švejka v Praze odhodili kritický nadhled a stali se nejzarytějšími fanoušky, proč jimi nejsou i v jiných chvílích?
Říkal jsem si – tři roky vám nechyběl, teď se tváříte jako u zjevení. A co se dělo dál? Nic. V lednu inscenoval Pařízek v Curychu Mephista, teď v září měla premiéru žhavě aktuální Loď bláznů ve vídeňském Volkstheateru. Česká reflexe? Nulová. Zájem žádný. Ale pokud by některá z inscenací doputovala před pražské publikum, bude české nadšení jistě opět sebedojímavé.
Prezident Zeman letos při vystoupení na půdě Valného shromáždění OSN oprášil loňské téma: světový terorismus, zejména Islámský stát a nutný koordinovaný vojenský úder proti němu. Přidal nějaké důrazy a naznačil techniku, jak se společné vůle hlavních světových hráčů dobrat prostřednictvím polozapomenutého článku Charty OSN. Ale to je bohužel všechno.
Nic proti tomu, že si Zeman drží své staré téma. Ostatně před islámským radikalismem varoval už v časech, kdy většina ostatních pohoršeně obracela své multikulturní zraky v sloup. Problém je, že nemá-li být vystoupení české hlavy státu jen povinnou slovní ekvilibristikou, pak je posun mezi loňským a letošním projevem zatraceně chabý.
Celá OSN je velmi zvláštní organizace a projevy zaznívající na Valném shromáždění jsou útvarem ještě podivnějším. Světoví lídři na něm pronášejí bedlivě sledované zprávy o stavu světa, zatímco hlavy všemožných ostrovních mikrostátečků si přijíždějí užít, často poprvé a naposledy za život, svých pár minut slávy. Téma je volné – a tak ukrajinský prezident varuje před Ruskem