Král valčíku má i svůj zámek
PRAHA André Rieu zahraje 12. května v pražské O2 areně a stejně jako v předchozích letech bude jeho koncert brzy vyprodaný. Nizozemský houslista si vysloužil přízvisko „král valčíku“a jeho vystoupení jsou zábavnou show, jakou by od klasicky vzdělaného hudebníka čekal málokdo.
„Moje publikum je naprosto odlišné od toho, které chodí na běžné koncerty vážné hudby, stejně se liší i moje vystoupení. Se svým orchestrem hraju pouze muziku, která mě dokáže chytnout za srdce, proto jsem jej před třiceti lety založil,“tvrdí Rieu. „Jako student jsem hrál Mahlera, Beethovena, Mozarta, všechny ty velké klasiky, ale netěšilo mě to. A měl jsem pocit, že to nijak zvlášť netěší ani posluchače.“
Proto už roky objíždí svět s valčíky Johanna Strausse, ale třeba i hudbou od Andrewa Lloyda Webera, a slaví s nimi úspěch. „Jistě, hokejové arény asi nejsou nejlepší nebo nejromantičtější místa na světě, ale jsem si jistý, že hudebníci jako Mozart či Strauss by byli nadšení z možnosti oslovit najednou takové množství lidí,“soudí Rieu s tím, že tito velcí skladatelé běžně koncertovali ve vídeňských parcích a ne jen v malých divadlech. „Vždycky dělali hudbu pro lidi, ne jen pro elitu. A já si myslím, že těmhle velikánům dlužíme a měli bychom jejich díla hrát pro co nejvíc lidí. Kdyby architekti vymysleli krásný hudební sál pro čtyřicet tisíc lidí, budu první, kdo jim zatleská.“
André Rieu hraje na vzácný nástroj, jedny z houslí, které vyrobil slavný Antonio Stradivari a jež se dnes prodávají za miliony. Není jich pro zmíněné sportovní haly škoda? „Ale já s nimi přece nehraju hokej, ale koncert. Myslím si, že moji posluchači si zaslouží to nejlepší. Neděláme rozdíl mezi halou a menšími sály, snad jen v ozvučení, ale naši zvukaři jsou výteční,“vysvětluje hudebník. „Na svoje stradivárky také nahrávám, absolvují sto tříhodinových koncertů ročně. Takže Nezmar s houslemi jsou hrané a slyšené mnohem víc než jiné z těchhle slavných nástrojů,“dodává.
Přesto, že Rieu už dosáhl důchodového věku, na odpočinek nepomýšlí ani omylem. „Koncertování je pro mě pořád vzrušující. Po pravdě to ani nepovažuju za práci, ale v první řadě za zábavu,“říká. Naplňuje ho, když se baví publikum i jeho kolegové. Ale samozřejmě se dokáže zabavit i mimo pódium. Třeba na zámku, o kterém snil a který si nakonec před dvaceti lety pořídil. „Není velký, ale je velmi romantický. Taky rád trávím čas se svými syny, pěti vnoučaty a samozřejmě s manželkou, se kterou jsem už dvaačtyřicet let. Jsem velmi šťastný muž,“přiznává. Zpěvačka a v současnosti už jen příležitostná modelka Iva Frühlingová vydává třetí knihu. Ve sbírce básní nazvané Terapie v noci se vyznává ze své nechuti ke kritice, pravidlům showbyznysu, rodičovství i vlastním démonům.
Titul, který Frühlingová zvolila, dává smysl od začátku do konce. Více než sto třicet stran skutečně plní její niterné pocity, obavy i radosti. Jednoduše záležitosti, které by člověk mohl jinak sdělovat svému terapeutovi nebo kamarádovi. Frühlingová však zvolila formu literární terapie.
Hned na začátku zpěvačka vysvětluje, komu je, respektive není její kniha určena. Vymezuje se proti lidem sluníčkovým, pozitivním, s nechutí přemýšlet nebo hloubat. Naopak ji věnuje umělcům, realistům, lidem inteligentně a duševně založeným. Spíš než jako varování případným kverulantům tak předkládá čtenáři svou představu o vhodném příjemci jejího sdělení.
Jak už sám nakladatel upozorňuje, mezi největší lákadla patří básně Kritik, Modeling nebo Showbyznys. Atraktivní jsou především svým obsahem, tedy názorem, z něhož se Frühlingová vyznává. Nebojí