„Umírnění“v Sýrii se rozpustili v al-Káidě

USA, Saúdové a Turci přestali vyzbrojovat „demokratickou opozici“v Sýrii. Přešla totiž pod radikály. Válka v Sýrii se tak zpřehlednila: už je to jen Asad versus džihádisté. DAMAŠEK Tohle čerstvé video na internetu bylo dlouho očekávaným varováním před zvratem, s nímž se počítalo už dávno: džihádisté právě odpalují výkonnou protitankovou řízenou střelu Tow proti tanku syrské armády.

Problém je, že tyto zbraně dodala původně „umírněné opozici“americká vláda. Teď je mají džihádisté, protože i ten zbytek umírněných nyní končí v řadách džihádu.

Tím v podstatě končí i několikaleté předstírání, že skupiny, jež Západ s velkou dávkou optimismu shrnoval pod název „demokratická opozice“, jsou významnou součástí konfliktu, a tím i řešení války.

Po pádu Aleppa mají nyní početně velmi slabé a demoralizované „umírněné“skupiny tři možnosti. První je nechat se pobít syrskou odnoží al-Káidy, která využívá situace a dobývá torza jejich území.

Druhá varianta je výhodnější a spočívá v tom, že se povstalci nechají al-Káidou pohltit.

Třetí varianta je jen odstín té druhé: mohou se nechat radši pohltit jinými džihádisty ze skupiny Ahrár aš-Šám, kteří jsou s al-Káidou na nože. Ti jim rádi poskytnou ochranu, protože si tak rozmnoží řady. Ale je to přesun z deště pod okap, protože i tato skupina má za cíl islámský stát s právem šaría.

Celkovou situaci vystihuje výrok člena jednoho z USA podporovaných hnutí: „Al-Káida nás požírá.“

Převtělení umírněných se odehrálo dramatickým tempem, takže USA oznámily jejich pěti hlavním skupinám, že okamžitě končí s dodávkami zbraní a platů. Totéž udělaly i Saúdská Arábie a Turecko.

Oficiálně je cílem přimět takzvanou demokratickou opozici, aby se spojila, ukončila sváry a stala se opět silou v boji i při vyjednávání.

Je to však jen kouřová clona kolem toho hlavního: jak rebely ovládají džihádisté, dochází k bizarní situaci, že USA vlastně vyzbrojují al-Káidu a jí podobné radikály.

U Američanů to vyvolává mrazivé vzpomínky na protiletadlové střely Stinger, které v 80. letech dodaly afghánským mudžáhidům decimovaným sovětskými vrtulníky a letadly. Stingery sice zvrátily vývoj války, ale hned po 11. září 2001 se staly hrozbou, protože Afghánci jich po porážce SSSR hodně nevrátili a Taliban je mohl předat Usámově al-Káidě, aby s nimi střílela po civilních letadlech.

Protitanková střela Tow může zničit cíl i na vzdálenost 3,5 kilometru.

Pád Aleppa a následující vývoj se staly hřbitovem mýtu, že umírnění povstalci jsou schopni představovat politickou a vojenskou alternativu k vládě Bašára Asada.

Taková možnost byla na začátku války zřejmě i realitou, ale brzy už existovala jen papírově v proklamacích politiků a jako minomet v propagandistických přestřelkách provázejících válku. „Umírnění“rebelové nebyli tak silní, jak se tvrdilo, nebyli často tak umírnění, a jak je válečná logika sváděla dohromady s islamisty a džihádisty, stávali se pomalu jedněmi z nich.

Nyní neislamistická opozice ovládá jen kapsy kolem Damašku, území na jihu Sýrie a několik míst poblíž Aleppa, kde bojuje s Turky proti Islámskému státu. Zbylá území, která jsou ze setrvačnosti označována jako oblasti pod kontrolou povstalců, především provincii Idlíb, ovládá pobočka al-Káidy.

Hlavní linka syrské války se tak zpřehlednila, už je to jen Asad proti džihádistům. Paradoxně se na jeho straně ocitají i USA: vedle náletů na Idlíb tam teď například dronem zabily i jednoho z šéfů pobočky al-Káidy v Sýrii (a zetě Usámy bin Ládina). Dřív to mohlo vypadat, že to dělají kvůli „demokratické opozici“. Ale ta teď přestala existovat, zatímco džihádisté jako nepřítel Ameriky v Sýrii dál zůstávají.