Vydra prská, Rychlý se plete. Ptáčka nelapili

Pitvořící se Marek Holý a Andrea Černá na plakátu k premiéře hry Když ptáčka lapají, kterou uvedlo Divadlo na Vinohradech, dávají tušit, že přední pražská scéna po čase opět políčila na milovníky nevázané taškařice. Hercům v hlavních rolích pak mají sekundovat osvědčené komediální trumfy, tedy Petr Rychlý, Václav Vydra a Kateřina Brožová.

Od jména francouzského klasika frašky Georgese Feydeaua si zdejší vedení slibovalo – nebo aspoň tak je to navenek prezentováno – že by novinka mohla vyplnit místo po legendárním Broukovi v hlavě. Stejný autor nutně neznamená stejné dílo, navíc u divadla je taková úvaha logicky zcela mimo. Pro případná srovnání je především nutné brát v potaz, že výrazné tváře rekordního kusu, Ivan Trojan a Viktor Preiss, už v novince figurovat nebudou. S tak chmurnými myšlenkami může na Vinohrady divák vyrazit, maje v paměti tři roky starou premiéru obdobného ražení, tehdy hodně nepovedeného Soudce v nesnázích, kterého ani zmíněný Viktor Preiss nezachránil.

Když ptáčka lapají je v režii Tomáše Töpfera opravdu hra lehkého žánru. Dostaneme se do nezáviděníhodné situace mladíka Fernanda (Holý), který má před sebou domluvené zásnuby s dcerou dobře postavené baronky (Brožová) a jenž právě zjistí, že jeho milenka Lucetta (Černá) je na slavnostní večer zvána též.

Snaha z pikantní situace nějak vybruslit a přitom ani jednu z dam neztratit nabízí potenciál pro ztřeštěné situace, které doplňuje přehlídka pitoreskních nahlouplých postaviček ve vedlejších rolích. V čele s horkokrevným generálem Irriguou (Rychlý), jenž je do Lucetty zamilován, ješitným písařem Bouzinem (Václav Svoboda) či popleteným Fontanetem (Vydra), jehož nejvýraznějším rysem je, že při jakékoli promluvě prská do obličejů ostatních.

Právě zmíněný rys Vydrovy postavy spolu s faktem, že Rychlého hispanofonní generál neustále komolí francouzská jména (Bouzin – buzík), má sloužit jako největší zábava večera. Vzhledem k tomu, že se představení táhne přes dvě hodiny a všichni víme, jak je to s tím opakovaným vtipem, zdá se, že na Vinohradech hodně přestřelili.

Vedle zajímavé, i když trochu rušící, moderně pojaté scény však příjemně překvapí výkony obou hlavních postav. Do zcela plochých rolí dávají Holý i Černá vše, i přes poměrně velké fyzické nároky a velikost vinohradského jeviště. Kdyby se tvůrci nebáli krátit, mohla být možná z Když ptáčka lapají lehká a svižná jednohubka. Mamutí délka blízká velkým kusům však řídký humor ještě více rozmělní a hlavně podtrhne zjevné slabiny textu – kam třeba v poslední části zmizí potřeštěný generál?

Publikum na Vinohradech by si zasloužilo komedii chytřejší i aktuálnější.

Když ptáčka lapají Divadlo na Vinohradech