Bolí mě záda a lékař se ptá na dětství

V Praze přibývá zájemců o psychosomatickou medicínu. Ta naráží na nedůvěru ostatních lékařů

PRAHA Pacienta trápí bolesti bez zjevné příčiny, je nevysvětlitelně unavený a na jeho chronické potíže už nic nezabírá. Nakonec je frustrovaný on i jeho lékař. Stále častěji se však stává, že lékař takového pacienta pošle ke specialistovi, totiž k psychosomatikovi.

Psychosomatická medicína získává na popularitě. Nikoliv bez překážek. I kvůli zjednodušujícím metaforám – když vás bolí záda, naložili jste si toho na sebe moc – naráží na nedůvěru ostatních lékařů, České lékařské komory i zdravotních pojišťoven. A kvůli tomu i na vyčerpání svých kapacit. Specializovaných center je v Česku málo, pacienti se proto do Prahy sjíždějí z celé země a mnozí se do péče ani nedostanou.

„V současné době naše klinika přijímá v průměru 550 pacientů ročně. Bohužel ale tato kapacita stačí zhruba pro třetinu pacientů. Týdně k nám volá nebo mailuje až třicet zájemců o péči,“popisuje manažerka Psychosomatické kliniky v Praze 6 Iva Kratochvílová. Víc pacientů pojišťovny údajně nezaplatí, už teď se navíc péče hradí z peněz za psychiatrické a psychoterapeutické výkony. Své vlastní zdroje psychosomatická medicína zatím nemá.

Lidé k celostním lékařům chodí s bolestmi zad, zažívacími problémy, vyrážkou nebo únavou. A to nejen ti, kteří už o psychosomatické medicíně slyšeli a věří jí. „Často přijdou a řeknou, že je to blbost. Že je poslal doktor, protože je bolí koleno a ještě se nepřišlo na důvod. Říkají, že potřebují nějaké vyšetření, že si s námi přece nebudou povídat. Pak jsou překvapení, že to pomohlo,“říká primář Psychosomatické kliniky Jaromír Kabát.

Tím, co dělali dříve rodinní lékaři, se nyní zabývají právě psychosomatici. Na pacienta si především vyhradí dost času, aby se ho zeptali na všechno, co přetížení lékaři v nemocnicích nestíhají – na to, jak je ve svém životě spokojený, jak kvalitní vztahy má s rodinou a s přáteli, jestli má partnera, jak se mu daří v práci. A poté, co vyloučí fyzické příčiny (stejně jako předtím mnohdy několikrát opakovaná vyšetření), určí nejvhodnější léčbu. Její hlavní složkou přitom bývá psychoterapie.

„I současná biologická medicína uznává, že psychiku a tělo nelze oddělovat. Každá nemoc vzniká interakcí různých faktorů – nejen biologických, ale i psychických, sociálních či spirituálních. A zvláště v případě chronických onemocnění, kde nefunguje normální léčba, je na ně třeba brát ohled. U nás má psychoterapie krátkou tradici, ale ve světě je respektovanou metodou. Úspěšnost má šedesát až devadesát procent. I úspěšnost patří mezi argumenty, jež potřebujeme pro klasické lékaře a nevěřící Tomáše. Psychosomatika stojí na vědeckém základu, není to přenášení energie,“podotýká primář.

Při probírání pacientovy aktuální situace se podle něj často musí začít dětstvím. „Předpokládá se, že existuje jistá predispozice, která má kořeny daleko v dětství. Často onemocní pacienti z rodin, kde docházelo k fyzickým trestům nebo týrání, kde byly problematické vztahy mezi rodiči. Ale nelze z toho dělat pravidlo,“upozorňuje primář. Psychosomatici říkají, že se „vnitřní konflikt odehraje na jevišti těla“.

„Pacient vůbec nerozumí tomu, proč třeba najednou nemůže pohnout rukou. Což je dobře, protože by si s tím sám neporadil. V průběhu terapie se tomu pak snažíme porozumět,“říká primář. Na pacienta se přitom nedívá jen jeden lékař. V týmu je psychoterapeut, psychiatr, pneumolog, internista i kardiolog. Teprve tak se podle Kabáta mohou pacientovi věnovat komplexně. „Dáváme si pozor, abychom zbytečně nepsychologizovali a nepřehlíželi nutnost nějakých vyšetření. Je potřeba zůstat v kontaktu s lékaři, třeba i specialisty, kteří se o pacienta starají,“podotýká Kabát, který je původní profesí chirurg. I díky tomu chápe, že se s lékaři, kteří provozují medicínu založenou na důkazech (evidence-based medicine, EBM), musí mluvit jejich jazykem. Potřebují slyšet vědecká vysvětlení a konkrétní přínosy psychosomatiky na zdraví pacienta. Ty nyní čeští psychosomatici sbírají. Poznatky získávají i z oborů, jako je neurobiologie nebo epigenetika.

Zatím se odborná veřejnost na psychosomatiku často dívá spíš jako na alternativní medicínu a šarlatánství. A nepřidává tomu ani přístup České lékařské komory (ČLK), která ji nepovažuje za samostatný obor. I přesto, že se lékaři mohou stát psychosomatiky díky nástavbovému oboru na univerzitách.

„Já vlastně nevím, co psychosomatická medicína propaguje a dělá. Jestli to, že si s pacientem pořádně popovídá, pak spadá do všech medicínských oborů a nemusí mít vlastní. Pokud je to o něčem víc, pak jsme na to dosud nepřišli,“uvedl předseda vědecké rady České lékařské komory Zdeněk Mrozek. „My psychosomatickou medicínu nikomu nezakazujeme a já s povídáním a tvorbou hloubkové anamnézy problém nemám, ale nejdříve by tato medicína měla na vědeckých studiích prokázat, že úspěšně používá nějaké výlučné metody. Pokud je to založeno na EBM, pak to zaštiťujeme,“dodal.

Psychosomatici však kritice oponují s tím, že třeba v Německu už je obor desítky let zavedený a respektovaný. „Jsou to jen mocenské hry, komora nemá chuť pouštět mezi sebe další obory. Důležitější je zájem pacientů. Dobré a prospěšné věci si vždy svou cestu najdou,“míní psychiatr Martin Konečný, který se psychosomatickou medicínou zabývá v Praze i v Příbrami. I tam podle něj pacientů přibývá.

A kromě nedůvěry lékařů se psychosomatika podle odborníků potýká i s tím, že se její principy až příliš zjednodušují. V médiích, v povědomí laiků i mezi lékaři. „Určitě platí, že když máte něčeho plnou hlavu, bude vás bolet. Bolest hlavy je častý a přitom úplně zbytečný symptom. Ta hlava chce vypnout. Říct, že má někdo kašel, protože by se nejraději na všechno vykašlal, může být jistá nápověda, ale taková interpretace může i zaseknout celý proces. A k nebezpečnému zjednodušování mohou přispívat i popularizátoři,“míní předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP Vladislav Chvála. Úsměvné mýty jsou však podle něj to nejmenší. „Nejnebezpečnější jsou metafory, které pacienta obviňují. Setkal jsem se s případem mladé matky, která měla zhoubné onemocnění a od sestřičky a pravděpodobně i od doktora se dozvěděla, že si za to stejně může sama. To je strašlivé a říct to pacientovi, který bojuje o život, i neetické,“uzavírá lékař.