Bronzový Svoboda v euforii: Přál jsem si tohle ještě zažít

Běhal po aréně jako šílený. Nemohl se zastavit, nedokázal to a ani nechtěl. „Kdysi jsem říkal, že když ještě někdy budu mít medaili, tak mě na stadionu nechytí,“líčil blaženě Petr Svoboda.

Po letech vážných zdravotních potíží, kdy málem přišel o nohu, si bronz z halového mistrovství Evropy v Bělehradu užíval na maximum.

Hledal kamery, do nichž by si mohl vykřičet radost. A že nenašel? No a co! Sprinter Petr Svoboda byl v euforii, kterou můžete zažít snad jen ve sportu.

„Tři a půl roku jsem seděl doma na zadku. Strašně jsem si přál tohle ještě jednou zažít,“zářil po bronzu z šedesátky překážek. Kvůli sepsi mu hrozila amputace nohy, jeho zdravotní složka je nezvykle tlustá. Odepisován byl z mnoha stran.

A emoce vůbec netajil. „Kdysi pod článkem, v němž jsem si přál, aby ta moje atomovka ještě bouchla, někdo napsal: On ten krpatec ještě běhá? I když toho člověka neznám, tak mu říkám: Ano, bouchla dnes a bouchne znovu. Budu se o to snažit,“oživil jeden ze svých památných výroků. „Dokud mě to bude bavit, nevzdám se.“ Jako kdyby nemohl uvěřit Dopustil jsem se spousty kravin – když se člověk nudí, dělá je – a mrzí mě, že jsem si udělal v životě kaňky. Na druhou stranu každá chyba člověka zocelí. Něco už ze sebe nesmyju, ale doufám, že za mě budou mluvit sportovní výsledky. Ti, co ode mě utekli – pápá! Ti, co zůstali, jsou mí nejbližší, moje rodina. Nikdy vás neopustím.

Chci hrozně poděkovat své rodině, přítelkyni, trenérovi a doktorům, kteří tohle dokázali. Já vždycky uvnitř věřil, i když se mi to v poslední době moc nedařilo dokázat. Za třetí překážkou jsem ucítil něco, že zkrátka nechci prohrát. Myslel jsem tím umístění do páté pozice. Pak naskočilo třetí... Já nemám slov. Prostě nádhera! Vůbec. Den před odletem jsem si v posilovně při cvičení s gumou myslel, že mám natržený sval a nikam nejedu. Nechtěl jsem to šířit, aby to neznělo jako výmluva, že se pan Svoboda necítí dobře. Byl jsem jak králík v kleci, pořád někde hopkal, protahoval se, zkoušel různé věci. Pak jsem si v semifinále při prvním výstřelu myslel, že zase půjdu pryč, že jsem ulil. Naštěstí to tak nebylo.

Titul byl krásný, ale tohle je stokrát lepší. Je mi 32 let, ale ani náhodou nechci končit. Teď se stylizuju do role Russela Crowea v Těžké váze. Vyhrával, pak se zranil a byl k ničemu, trénoval a vrátil se, i když od něj nikdo nic nečekal. Je blbé stylizovat se do filmové role, ale pro mě je to symbol, stejně jako moje tetování. Toho, čím jsem si prošel a co chci dokázat. V Paříži jsem před šesti lety běhal s ručníkem, tady bez ničeho... No a co. A navíc: Kdybyste se před finále zeptali stovky lidí, kdo by si vsadil na Svobodu? Snad možná jen já sám. Tajně jsem věřil.