Novinářku Jesenskou je právě nyní třeba přivítat

Novinářka Milena Jesenská (1896–1944) patří k těm osobnostem české kultury, o kterých se obecně víc tuší, než konkrétně ví. S vydáním skoro devítisetstránkové knihy Křižovatky, která přináší zásadní průřez její publicistikou, se však všechno dramaticky mění. K lepšímu.

V případě Jesenské příběh vždycky předbíhal dílo. Někdo si ji spojuje s Franzem Kafkou, s jejich vztahem a světově proslavenou korespondencí. Jiný ji zná v souvislosti s jejím druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem, a jejich dcerou Janou, řečenou Honza, nezřízenou bohémkou a milenkou Egona Bondyho.

Další pak ví, že Milena Jesenská pracovala v Peroutkově Přítomnosti a zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Monografií o ní vzniklo víc než dost. Tu nejznámější, Adresát Milena Jesenská (1969), napsala Jana Krejcarová, ta nejnovější (2012) je z pera švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga a v názvu má právě již zmíněný Ravensbrück.

O čem Jesenská za první republiky psala? Jaká témata sledovala? Čím bylo její psaní zajímavé tehdy a co z něj přežilo dodnes? Kniha Křižovatky, sestavena Marií Jiráskovou a vydána nakladatelstvím Torst, dává jasnou odpověď.

Jesenská publikovala za svého života 1 164 textů. Jirásková z nich vybrala „best of“, to nejnosnější, nejatraktivnější. Jednak články psané do Prahy z Vídně, kde Jesenská žila v první polovině 20. let, jednak texty z konce 30. let, než autorku sebralo gestapo.

Zatímco raná Jesenská je plná nadšení, ideálů, energie, komentuje kulturu, životní styl, radí ženám, co na sebe, co číst, kam do divadla, pozdní Jesenská je podstatně střízlivější a soustřeďuje se na obecnější společenská a politická témata.

Jesenskou dnes můžeme vnímat dvojí optikou. V jejích textech se dá sledovat, jak se vyvíjela a proměňovala doba, jak nadšení z nové republiky střídaly obavy z hospodářské krize a přízrak nové světové války.

Anebo se lze soustředit na osobnost autorky – na její sympaticky samostatné, analytické myšlení, na její sociální cítění, na výrazovou přesnost a jasnost. Jesenská to přitom neměla v životě rozhodně jednoduché, jak dokazují zhroucené vztahy, rozvody, stěhování, nepodařená operace, závislost na lécích.

Nic z toho však nezní v jejích textech explicitně, autorka nekňourá, nestěžuje si na zlý svět, který jí nepřeje. Naopak: vybízí k síle, odpovědnosti, hrdosti, odvaze. Zřejmě proto byla vždycky trnem v oku totalitám.

Důvody, proč je třeba výbor z díla Mileny Jesenské přivítat, jsou minimálně dva. Kniha ukazuje, jak kvalitní publicistika může být, jak přirozeně blízko má k vysoké literatuře. A dává Jesenské vysvědčení z morálky a charakteru. Jedno i druhé potřebuje dnešní doba jako sůl.

Křižovatky Marie Jirásková