Máme vizi, stáhli jsme ji z internetu

Představme si, že by svaz zahrádkářů po šedesáti letech existence vyhlásil veřejnou anketu, jak se má pěstovat mrkev. Patrně by se to uzavřelo tak, že se zahrádkáři pomátli. Jejich 160 tisíc členů ve 2 260 pobočkách jsou přece těmi, ke komu se chodí ohledně zahrádky pro radu.

V politických stranách to, zdá se, neplatí. Instituce, jejichž tradice se rovněž počítá na desetiletí, jež mají taktéž tisíce členů a spletitou vnitřní strukturu, začaly letos před volbami překotně sbírat své recepty v anketách, vulgárně řečeno: na internetu. Ptají se amatérů, jaký plán by měly pro Česko připravit, kam by se podle nich měla země rozvíjet, jakým směrem ji pootočit. A shodně tomu všemu říkají „vize“.

U lidovců dokonce odmění nejbystřejší plán čtyřiceti tisíci korunami. Straníci, kteří docházejí na schůze ve městech, oblastech i krajích, scházejí se na sněmech, budují mládežnický dorost i ženské filiálky, jako by přiznávali, že celou tu dobu marní čas. Co mají dělat, jim ukáže dotazník. Soutěží s názvem Vize 2050 chtějí vykročit voličům vstříc, ozvěnou se jim však vrací: Sami nevíme, jak dál. Křesťanskodemokratičtí zahrádkáři a kultivátoři se ptají náhodně vybraných lidí u metra, jak má za třicet let vypadat křesťanskodemokratická zahrada.

Rovněž sociální demokraté odložili dojem, že právě oni se svým aparátem a stočtyřicetiletou historií ze všech nejlépe vědí, jak má fungovat pravý a nefalšovaný sociální stát. Vytasili se s „vizí“Česko 20+, v níž také oni budou sbírat podněty na ulici. Strana prý hledá „celospolečenskou shodu“, a tak se bez ankety neobejde.

V předvolební panice zdaleka nejde o jediné dvě „vize“. Tu svou začalo sepisovat také ANO. Jak už to u tohoto hnutí předsedovy mysli bývá, ani tady nepůjde o program zakotvený v souboru idejí, ale spíš o kuchařku šéfových receptů. Zatím byl představen jen název Vize 2035, obálka s šéfovým obličejem a podtitulem „O čem sním, když náhodou spím“. U strany, jejímž dominantním programem je všechno řídit, se dá rovněž očekávat, že se zapotí především markeťáci a experti na veřejné mínění.

TOP 09 se rozhodla raději nenapínat, svou Vizi 2030 naservírovala už hotovou, ale místy je natolik surrealisticky podbízivá, že se podobá mlčení. Strana Čechům slibuje německou životní úroveň, učitele coby nejplacenější státní zaměstnance a cestu po železnici z Prahy do Brna za méně než hodinu, za čímž se patrně skrývá hyperloop, vlhký sen odrostlých čtenářů verneovek.

Voliči se tak mohou současně probírat Vizí 2050, Vizí 2035, Vizí 2030 a Českem 20+, aniž by se dozvěděli, co přesně jednotlivé strany se svými odbornými aparáty na obzoru vidí, co jejich složité regionální struktury vymyslely, jak budou své hodnoty a ideje aplikovat na příští generaci.

Jistě, celé to vizionářství je v první řadě marketingový trik, řečeno bez obalu: standardní předvolební lhaní. Hlasuje se už za půl roku, a tak se dřímající straníci za pět minut dvanáct probouzejí z tříletého spánku, aby to vypadalo, že něco smysluplného dělají. Bylo by povzbudivější zjistit, že celou tu dobu své hodnoty zkoumali, ideje kultivovali, recepty testovali, dobře je znají a všechno, co nabízejí, dokážou obhájit.

Ono je to jako s hospodou. Ta, která nechá hosty hlasovat o tom, co má vařit, nakonec zajde na úbytě i se svou sekanou a smažákem. Stačí, když si o kus dál otevře podnik kuchař, který přesně ví, co chce a co umí. Ber, nebo nech. Zákazníci to samozřejmě vezmou. V takovém postoji je totiž pravda, ale shodou okolností je to i nejúčinnější marketingový recept na světě: vyprávět věrohodný příběh z pozice hrdého vypravěče, ne slouhy. Nechápou to politické strany, nebo nemají svoji věrohodnost o co opřít?

Nejlepší vizí pro Česko – ať už do roku třicet, pětatřicet nebo padesát – by v každém případě bylo, aby se ze zdejších správců věcí veřejných stali profesionálové, kteří nemusí svůj dlouhodobý program stahovat půl roku před volbami z internetu.