České zbrojovky bojují s Islámským státem

Jenom světový boom by nám nepomohl, říká Jiří Hynek.

PRAHA Ještě ve 30. letech minulého století patřilo Československo k největším vývozcům zbraní na světě. V poslední pětiletce však Česká republika držela na celosvětovém zbrojním trhu až 22. pozici a na globálním obchodě se podílela jen 0,2 procenta.

Vyplývá to ze zprávy organizace Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI).

Český zbrojní export loni dosáhl rekordních 20 miliard korun. Největším odbytištěm českých zbrojařů je Irák, kam šla v letech 2012 až 2016 téměř polovina jejich exportu. Podepsal se na tom i prodej 15 letadel L-159. Následují Vietnam (14 %) a Nigérie (8,7 %). „Vývozem do Iráku a Nigérie se Česko podílí na boji s Islámským státem a extremistickou organizací Boko Haram,“říká bezpečnostní analytik František Šulc.

Češi se vezou na vlně rostoucích zbrojních obchodů, jež svědčí o růstu napětí ve světě. Experti však varují, že české zbrojovky brzy narazí na nedostatek kvalifikované pracovní síly. (kuz, fra)

Svět jako by se připravoval na válku. Podle organizace Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI) celosvětový obchod se zbraněmi roste nepřetržitě od roku 2004 a v posledních pěti letech byl nejsilnější od dob studené války. Celosvětový vyzbrojovací trend svědčí i českým zbrojovkám, jež hlásí rekordní vývoz i zisky. Podle předsedy Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřího Hynka (na snímku) ale česká zbrojařina netěží jen z rostoucího mezinárodně-politického napětí.

Co táhne český zbrojní vývoz?

Český export vojenského materiálu roste už deset let v průměru o třicet procent ročně a víceméně kopíruje celosvětový trend. Není to ale jen tím, že svět zbrojí. Ve zbrojařině trvá obvykle pět let od vstupu na trh, než se vám povede udělat první skutečný obchod. Takže dnešní růst je hlavně výsledkem toho, že místní firmy na zahraničních trzích důsledně řadu let pracovaly. A zároveň země začala více investovat do svojí obrany.

Podíl českého exportu na celosvětovém trhu je ale zanedbatelných 0,2 procenta. Není to málo vzhledem ke zbrojařské tradici?

Český zbrojní průmysl v 90. letech prošel skutečným peklem. Začátkem 90. let se prosazovala politika, že nebudeme exportovat zbraně. Zbrojovky měly přecházet z těžké zbrojní výroby na lehkou, ale byl v tom i kus naivity. Měli jsme sice proti Slovensku štěstí, že se tu koncentrovala spíš lehčí výroba, ale i tak byl dopad na tuzemský průmysl obrovský. Země zbytečně vyklidila trhy, které okamžitě obsadili konkurenti. Přesto se dokázala řada firem zvednout a resuscitovat. A máme komodity, ve kterých jsme unikátní.

Které to jsou?

Nebudeme-li srovnávat objem, ale přidanou hodnotu, tak si myslím, že máme na celosvětovém trhu významnější podíl než ony dvě desetiny procenta. Například v pasivních sledovacích systémech patříme k absolutní světové špičce, ačkoliv objem exportu není tak velký jako třeba u obrněných transportérů a podobně. Dále patříme ke špičce v oblasti ochrany proti biologickým, chemickým a jaderným zbraním. Patříme k tomu lepšímu ve světě v oblasti ručních palných zbraní a munice. A jsme dobří také v tom, čemu se říká integrování. Vyvážíme například civilní letištní radary, ale umíme je zabudovat na vojenské letiště tak, aby se staly součástí většího informačního celku.

Je pro české zbrojaře důležité, jestli jejich produkty objednává malá domácí armáda?

My jsme historicky vždycky měli obrovský zbrojní průmysl oproti relativně malé armádě. V českých zemích se totiž kdysi koncentrovala zbrojní výroba pro celé Rakousko-Uhersko. Takže už když jsme se v roce 1918 osamostatnili, byl pro nás export alfou i omegou, protože malá československá armáda by naše firmy neuživila. Český zbrojní průmysl tak odjakživa stojí a padá s vývozem, dnes exportuje přes 90 procent produkce. Na druhou stranu ale nemůžete vyvážet, aniž byste dodávali vlastní armádě. To je vždycky první, na co se zákazníci ptají.

V Česku podniká ve zbrojním průmyslu asi stovka firem, jejich souhrnný obrat je kolem 50 miliard korun ročně. Zbrojařina je pro většinu často jen okrajovou záležitostí, ne?

Každá ta firma má zbrojní výrobu, ale i výrobky pro civilní trh. Vojenská výroba je však pro ně velmi důležitá – i když tvoří jen zlomek jejich celkové produkce – protože žene dopředu oblast nových technologií, výzkum a vývoj. Zároveň řada těch firem pracuje jako subdodavatelé pro automobilový průmysl. Například Gumárna Zubří, která vyrábí protiplynové masky, dodává většinu své produkce automobilkám. Ale výrobu vojenských masek si udržují, protože je to pro ně „fajnový“, sofistikovaný konečný produkt.

Udrží si česká zbrojařina rostoucí trend?

Naráží na limity. Ve zbrojním průmyslu je vysoký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí. Třeba u simulačních technologií nebo IT technologií potřebujete až 80 procent lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání. Jenomže v Česku dnes mají všechny průmyslové firmy problém se sháněním nejen vysokoškolsky, ale i středoškolsky vzdělaných lidí, dokonce i s vysoce kvalifikovanou dělnickou silou. Jedna z našich členských firem třeba sháněla celý rok pracovníka schopného ovládat numericky řízenou frézku. Pracovní síla je pro české výrobce opravdu velmi vážná bariéra. Každý student chce dnes dělat v nevýrobním nebo neziskovém sektoru, málokdo chce tvořit. Jestli to stát nezačne řešit, bude to velký problém.