Komentář: K čemu je dnes MDŽ
Ženy se v dnešní době velkého ocenění nedočkají. Mají menší důchody než muži, je jich málo v politice. A i jejich mezinárodní den, který dnes slaví, si s sebou nese z komunismu pachuť.
Perverzně zasmrádlý dech Husákova „reálného socialismu“zapůsobil skoro na každého – cokoli psaného na plachtách Rudého práva nás přímo nutilo, abychom to četli přesně naopak. Občasným zábleskům pravdy se nedalo věřit – bohužel jsem nevěřil ani fotce nahaté vietnamské holčičky ožehlé napalmem. A svátkům už vůbec ne – Mezinárodní den žen s všemužským politbyrem KSČ v zajetí nadšených údernic: jasná propaganda a hradní žranice! MDŽ to schytal tak dokonale, že se u nás z toho nevykřesal dodnes.
Co na tom, že s komunisty nemá nic společného, že jde o mezinárodní svátek pod patronací OSN, který se ve spoustě zemí slaví jako znak svobodomyslnosti. Jenže u nás přece zapotřebí není – ženy u nás všechna svoje práva mají, stačí nelenit a využívat je!
Zní to sympaticky idylicky a idylické by to i bylo, kdybychom žili v idylické době. Jenže právě s tou dobou to nějak skřípe. Sice jsme zámožní jako nikdy, jako nikdy se ale bojíme. Bojíme se a ne bezdůvodně věcí dalekých: v průběhu pár let se zhroutila Sýrie, selhává Afghánistán a Irák, objevil se monstrózní islámský pseudostát. Vraždící hordy ozbrojených mužů se prohánějí pouští, stepí a pralesem, šílení chlapi v kamionech najíždějí do davů v Evropě. Stejní testosteronoví primitivové vyhánějí uprchlíky teď i do Evropy. Unavuje to svou stereotypností – pořád ta stejná stará story.
Unavuje opakování ideologických zrůd typu dynastie Kimů, z jejichž ráje pro změnu neuteče nikdo a kteří si svůj nekromantický sadismus potřebují dozdobit atomovou bombou.
Ženy se v tomto kontextu neangažují – někdy sice bývají odporně zfanatizovatelné, ale na A-bomby, masakry a krvavé utopie jsou prostě krátké. To není jejich parketa.
Leč zpět na domácí frontu, ani v zámožné společnosti nemůže vládnout spokojenost, není-li pocit osobního bezpečí. Jak to tedy vypadá s pachateli trestných činů?
Vězeňská služba k 1. březnu 2017 uváděla – 1 702 obviněných ve vězení, z toho 134 žen. Odsouzených bylo 20 788 osob, z toho 1 541 žen. Nepoměr je ještě nápadnější, podíváme-li se na dvě nejtěžší kategorie věznění. Ve věznicích s ostrahou byl poměr 9 485 : 458 ve prospěch žen, pod zvýšenou ostrahou pobývalo 993 mužů a 33 žen. Doživotně odsouzených bylo k polovině února 49, z toho tři ženy.
Skoro všichni pachatelé znásilnění jsou samozřejmě muži. Těžcí sexuální delikventi oprávněně vzbuzují děs a zhnusení – ženy mezi nimi pohledejte. Mimochodem – přísné věznění nás stojí asi tolik, jako bychom příbuznému platili tří-čtyřhvězdičkový hotel. A ústavní ochranná léčba sexuologická trvá roky, stojí cca 1 700 korun na den. Podle zákona však jenom nás, pro dotyčného je bezplatná.
Ale zpět k ženám: máme spousty podvodnic, defraudantek, křivopřísežnic, vyděraček, zlodějek, kapsářek, podfukářek, alkoholiček, narkomanek a semetrik všeho druhu. Ale agresivní násilí, kdy jde o zdraví a o život, si přece jen muži většinou rezervují pro sebe. Nemluvě o tom, že rozsahem největší a nejtrvalejší krádeží je bezesporu neplacení výživného, což se týká více než třetiny osamělých matek. A dalo by se pokračovat: v silniční nehodovosti je poměr řidičů a řidiček cirka 2:1, v počtu usmrcených 4:1, poměr hazardních hráčů 6:1.
Dobré chování by mělo být odměněno, tak se podívejme, jak dopadají státní vyznamenání 28. října (odečtěme vojenskou kategorii Řádu bílého lva a medaili Za hrdinství, které jsou jistě mužskou výsadou).
Za Klausova panování se poměr vyznamenaných mužů vůči ženám vyšplhal na 156:36. Zemanem vyznamenaní, pokud to bereme podle let, jež strávil v úřadu, jsou v poměru 23:6, 19:8, 28:4 a 23:3 ve prospěch mužů. Ale podobné poměry vycházejí i v cenách udělených městem Plzeň po revoluci 25:2, městem Ostrava 24:4.
Nejinak dopadají ceny města Brna (od r. 2000) 161:34. Vždyť jsou to jen cetky, řeknete – a ženy, jak známo, cetky nezajímají…
Dobře tedy – peníze jsou až na prvním místě, jak nás poučil jistý hodnostář. V oblasti starobních důchodů budou ženy určitě po zásluze oceněny, zvláště když v průměru žijí o šest let déle – a své muže pochovávají ony, málokdy naopak. Nějak to ale nevychází, v září 2016 to vypadalo následovně – průměrný důchod mužů činil 12 640 korun, zatímco průměrný důchod žen jen 10 380 korun.
Vzhledem k uvedenému se ukazuje, že kdo málo křičí, málo si zaslouží. I v politické reprezentaci. V sedmadvacátém roce demokracie nemáme v parlamentu ani dvacetiprocentní ženské zastoupení. Poněkud nepochopitelné je rozhořčení proti stranickým „ženským kvótám“– a jsou-li snad některé ženy proti, papouškují paternalistické mužské žvanění. Jde i o to, že „poddávkované“začlenění žen zvyšuje jen aktivitu podlézavých „slepiček“nebo političek-dračic, zatímco zastoupení alespoň částečně vyrovnané pacifikuje diskusi a sráží hřebínek kohoutím rváčům. A propos, jak to, že se ženy obejdou bez těch zdvižených prostředníků?
A pro Brno bych měl návrh na kolektivní ocenění: moc rád bych přivedl na magistrát „moji“skupinku ovdovělých osmdesátnic, které se snaží neodložit do ústavu své zestárlé psychotické děti: je to hořce dojemné. Cena by nic nestála a stařenky kraji i státu obětavě krášlí rozpočet.