S Mišíkem je svět v pořádku
Pby se film Nechte zpívat Mišíka mohl dokončit, skládali se fanoušci v internetové sbírce. Lépe své peníze investovat nemohli: snímek, který po dnešní slavnostní premiéře vstupuje do kin, strčí tradiční hudební dokumenty do kapsy. Obvykle režiséři vláčejí své hrdiny po památných místech, aby ukazovali: tam stál náš dům, vedle škola, tady jsem se prvně líbal. Jitka Němcová nechtěla dnešního sedmdesátníka postrkovat dějinami – a z taktu udělala ctnost.
Planetku jménem Mišík, kterou astronomové z Kleti muzikantovi tak roztomile představují, mu postavila v ateliéru. Snovou sci-fi kulisu tvoří jen lednička, křeslo a pivo, které si rocker vychutnává pod hvězdami za bizarní asistence „jiných bytostí“– slepic.
A funguje to náramně, protože naprosto samozřejmě, hravě a nepateticky, což přesně sedí k Mišíkově muzice, která nastolí náladu od prvních tónů písně Špejchar blues.
Snímek sleduje profesní i soukromé linie, jako každý hudební dokument, ale dělá to jinak, poutavěji než skládankou starých fotografií a „mluvících hlav“. O dětství, kdy žil sám s maminkou v jediné místnosti, vypráví Mišík usměvavě, jako by se bál třeba jen miligramu sentimentu, ale emoce ho dostihnou, když ho konfrontují se spisy StB, jež jeho matku pracující na americké Otec a syn
ambasádě vydírala. Snad jen dvakrát za celý film zamáčkne Mišík nenápadně slzu a je to pokaždé síla; kdykoli vzdoruje dojetí, člověk by ho nejraději objal.
Americká nota – nepoznaný otec byl voják ze Spojených států, díky maminčině zaměstnání zas ochutnal Coca-Colu a viděl filmy s Presleym – tvoří stejně přirozenou součást vyprávění jako hudba. K bolesti dospívání se hodí Stříhali dohola malého chlapečka, k legračním momentkám rokenrolových začátků éra Matadors, k srpnové invazi 1968 Sluneční hrob známý i z Pelíšků, k honbě za modrou knížkou, která za totality znamenala vysvobození z povinné vojenské služby, název kapely Blue Effect.
Muzikantův souputník, nedávno zesnulý Radim Hladík, předvádí přístroj na měření tepu, Mišík svou sbírku léků a divák se přistihne, že se po celou dobu podvědomě usmívá, i když ho občas štípe v nose. Film Nechte zpívat Mišíka nefňuká, vypráví v situacích, ne v popisech, a když dojde na léta zákazu, poví na rovinu: „Co jsem dělal, když jsem nesměl hrát? Chlastal jsem.“
Souběžně se odvíjí detektivka včetně lsti, jak z Pentagonu získali tvůrci důkazy o dalším životě muzikantova otce, vrcholící mapou Států se sídly příbuzných, o nichž Mišík dosud nevěděl. S nadsázkou o něm vypovídají jak muzikantovy děti, tak jeho spoluhráči včetně kouzelné historky o koncertu s Rolling Stones. A byť obě pasáže trochu zbrzdí tempo, způsob, jak si láskyplně utahují z jeho lenosti převlečené za mírumilovnost, je osvobozující.
Životní příběh Vladimíra Mišíka plyne nenuceně; velká slova nepoužívá a nepotřebuje, protože z každé minuty dýchá, že s lidmi jako Mišík je svět ještě v pořádku.
Nechte zpívat Mišíka Česko, 2017