Fotbaloví podivíni a jejich svět

Z Palerma mizí boss Zamparini, který měnil kouče desetkrát za rok. Kdo jsou další šílení šéfové?

Jste trenér a chcete dostat chvíli čas a klid na práci? Tak rozhodně nepřijímejte nabídku z Palerma, můžete být během pár dní znovu na dlažbě.

Tahle poučka platila ve fotbalovém světě posledních patnáct let. Tedy po dobu, kdy klub vlastnil Maurizio Zamparini, člověk s mimořádně nízkou mírou trpělivosti. Čtyřicetkrát změnil trenéra, jen za poslední rok udělal deset změn.

Když se dařilo, vykřikoval, že trenéra miluje víc než vlastní ženu, když výsledky nebyly, nadával mu do idiotů a šílenců.

Teď je divoká éra u konce, v pondělí klub předal novému majiteli. „Emoce k životu patří. Fotbal mi přinášel samé stresy a už mi není dvacet,“loučil se 75letý Zamparini.

Ale že bude v kancelářích sicilského týmu klidnější atmosféra, na to raději nesázejte. Nový šéf, Italoameričan Paul Baccaglini, je z jiného těsta, ale bavit bude asi i on.

Je mu dvaatřicet, pracoval jako televizní a rozhlasový moderátor, z recese založil politickou stranu a své téměř kompletně potetované tělo dřív rád ukazoval jako model.

V byznysu pak vydělal velké peníze, a i když neměl dosud s fotbalem nic společného, vyplatil Zampariniho a bude řídit tým z města proslaveného mafiánskými praktikami.

Že by kvůli své pověsti Palermo přitahovalo fotbalové podivíny? Možná. Ale ti se mezi majiteli najdou i jinde – a není jich málo.

Třeba Luciano Gaucci, někdejší bláznivý šéf Perugie. Do týmu klidně vzal syna libyjského diktátora Kaddáfího, který na italskou ligu absolutně nestačil. Lákal i kapitánku švédské ženské reprezentace, rozhodčího chtěl uplatit dostihovým koněm a v roce 2002 vyhodil Korejce Ahn Junga-Hwana proto, že gólem vyřadil Itálii z mistrovství světa. „Nebudu platit člověka, který ničí italský fotbal,“vzkázal nasupeně.

Zástupce současné éry? Rozhodně Aurelio de Laurentiis z Neapole. Filmový magnát dotáhl tým zpátky do špičky a ještě dokáže královsky bavit novináře i fanoušky.

Když chtěl do poslední chvíle utajit novou posilu, přivedl ji na tiskovku v masce lva. Ještě bláznivější kousek předvedl při losování italského poháru. Připadalo mu, že bylo zmanipulované, tak vyběhl ze sálu, nadával všem okolo, vyhrožoval, že se zbaví italského občanství. Nakonec skočil za záda neznámému člověku, který okolo projížděl na skútru, a odfrčel pryč.

Podivíni ale žijí i jinde než v Itálii. Anglie v devadesátých letech žasla nad Wimbledonem, který kočíroval chlapík jménem Sam Hammam. Už jen to, že se klubu začalo přezdívat Crazy Gang, leccos naznačuje.

Byla to vážně divočina: okolo hřiště se procházeli sloni, útočník Holdsworth měl za dvacet gólů slíbeného velblouda. A jednu z posil Hammam k podpisu smlouvy nutil tím, že ji zamkl v kabině.

Důkazem, že Anglie není vždy zemí uhlazených gentlemanů, budiž i Ken Richardson, někdejší boss Doncasteru. Najal si dva kriminálníky, aby stadion jeho klubu vyhodili do povětří: měl v plánu vyinkasovat peníze od pojišťovny a volné pozemky prodat developerům.

Možná by všechno klaplo, kdyby jeden z pachatelů na místě činu nezapomněl mobil a nenabídl policii snadnou stopu. Místo peněz vyfasoval lstivý majitel čtyři roky vězení.

Někteří bossové chtějí vydělat, jiní si jen plní sny. Dmitry Piterman, Ukrajinec s americkým pasem, toužil stát se trenérem. Neměl k tomu žádnou kvalifikaci, ale poradil si.

Koupil podíl ve španělském Santanderu, hned se sám posadil na lavičku a přechytračil i svaz, který mu trénování zakázal: na zápasy se akreditoval jako fotograf a na hráče křičel od lajny s aparátem na krku.

Že větší bizarnost si už nedokážete představit? Pak čtěte dál.

Ruský milionář Vladimir Tumajev založil klub Gazovik Iževsk, pomohl mu do druhé ligy a rozhodl se, že ji chce zažít přímo na trávníku. V pětačtyřiceti debutoval, pak pravidelně naskakoval z lavičky za rozhodnutého stavu a ještě v osmapadesáti ve třetí nejvyšší soutěži proměnil penaltu.

V porovnání s tím je i Zampariniho trenérský kolotoč vlastně docela normální věc.