Držitelka Pulitzera umí psát i beze slov

Knihy umí mluvit i beze slov. V novém románu Jmenuji se Lucy Bartonová to dokazuje americká spisovatelka, držitelka Pulitzerovy ceny Elizabeth Stroutová.

Hlavní hrdinka Lucy se po operaci slepého střeva kvůli infekci pomalu zotavuje a musí zůstat o několik dní déle v nemocnici. Tam za ní nečekaně přijíždí matka, se kterou se léta neviděla. Z úspěšné a sebevědomé newyorské spisovatelky se v tu chvíli stává nejistá holčička plná strachů ze zapadlého Illinois. V hloubi duši je Lucy ráda, že ji matka navštívila, její přítomnost ale zároveň otevírá staré rány, a hlavně vzpomínky na despotického otce.

Vztah matky a dcery, který je ústředním motivem knihy, zkoumá autorka skoro až chladnokrevně. Z vyjadřování Lucy je jasné, že vyrůstala osamocena, a ačkoliv žije úspěšný život, někdo hluboko je pořád a už navždy sama. Rozhovory, které spolu vedou, nejsou nijak rozsáhlé. Stroutová čtenáře nezahlcuje zbytečnými informacemi a ve správných chvílích se nebojí využít ani pomlk, které prozradí mnohem víc, než by dovedla slova.

Příběh je to komorní, o to však silnější. Nemá ambice šokovat nebo rezonovat společností. Přesto zanechává ve čtenáři těžko identifikovatelnou, nahořklou stopu.

Jen tomu chybí alespoň krapet humoru. Ano, je smutné, že si k sobě matka s dcerou nedokážou najít vztah, přece jen by však trocha nadhledu byla namístě.

Jmenuji se... Elizabeth Stroutová