Turci si z Evropy dělají Turecko
Už nyní to je jedna z největších krizí mezi Evropskou unií a Tureckem, která již přerostla v diplomatickou válku. Stojí za ní snaha části evropských zemí zakázat tureckým politikům vést na jejich území předvolební politické kampaně. ROTTERDAM, ISTANBUL Není to jen problém Nizozemska, ale celé Evropy. Snahy Erdoganova režimu dělat v zemích EU s velkými tureckými menšinami předvolební kampaň, jako by to bylo Turecko, nejsou unijním vládám po chuti.
Nejtvrději zakročila o víkendu nizozemská vláda. Vypověděla v sobotu pod policejní eskortou ze země tureckou ministryni pro rodinu Fatmu Betül Sayan Kayaovou a nenechala v Rotterdamu přistát ani šéfa turecké diplomacie Mevlüta Cavusoglua. Oba chtěli v Nizozemsku vystoupit na mítinku před tamní půlmilionovou tureckou menšinou a agitovat pro podporu dubnového referenda, jež má změnit Turecko v prezidentskou republiku.
„Určitě za to zaplatí a také dostanou lekci z diplomacie. Naučíme je mezinárodní diplomacii,“reagoval turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a prohlásil, že „nestoudné chování“Nizozemců „připomíná pozůstatky nacismu“. Z podobného důvodu jen pár dní předtím napadl obdobně Německo.
Tentokrát nezůstalo jen u slov. Ankara nechala zavřít nizozemské velvyslanectví i konzulát v Istanbulu. S Haagem to nehnulo. Nizozemský premiér Mark Rutte pouze vzkázal, že jeho země se „vydírat nenechá“, a odmítl byť jen uvažovat o omluvě požadované Tureckem.
Rakousko chce zákaz v celé EU
Jak Ruttemu, tak Erdoganovi jde přitom v těchto dnech o politické přežití. Rutteho čekají už ve středu parlamentní volby, v nichž bojuje o premiérský post s šéfem xenofobní Strany pro svobodu (PVV) Geertem Wildersem. Rutteho lidovci přitom nyní Wilderse dotáhli a zdálo se, že Rutte premiérem zůstane. Teď je otázka, zda Nizozemci vyhodnotí vládní postup vůči Ankaře jako dostatečně tvrdý, nebo podpoří ještě radikálněji vystupujícího Wilderse.
O splnění svých politických ambicí hraje i Erdogan, který nechal na polovinu dubna vyhlásit referendum, jež by mu potvrdilo téměř neomezené prezidentské pravomoci. Jeho výsledek však není jistý a miliony Turků v Evropě, které mohou v referendu volit, by mohly výsledek zvrátit v Erdoganův neprospěch.
Unijní země však nejsou v zákazu vedení turecké předvolební kampaně na svém území jednotné. Zatímco Francie o víkendu šéfovi turecké diplomacie Cavusogluovi předreferendový mítink povolila, Rakousko žádá, aby byly Turecku zakázány podobné kampaně celou EU.
Do loňského červencového puče byla turecká menšina v Evropské unii dávána za příklad integrace. Realita je však složitější. Přesto je mezi nimi více odpůrců Erdogana, než je Turecku milé. BERLÍN Kdyby Turci žijící v současnosti v zemích Evropské unie vytvořili stát, měl by víc obyvatel, než má dnes Slovensko. Odhady se různí, ale oficiální počty mluví o celkem asi šesti až sedmi milionech Turků, mezi něž se většinou počítají i statisíce tureckých Kurdů.
Ještě před několika lety byla především mladá generace tureckých imigrantů dávána za příklad úspěšné integrace, a to především v Německu, kde žije asi polovina všech „evropských Turků“. „V Německu již žije druhá a třetí turecká generace. Je mladá a snaží se Německu ukázat, že je dobře vychovaná, má zájem o skutečnou integraci a chce být přínosem německé společnosti,“uváděl před třemi roky například Bernd Ulrich, zástupce šéfredaktora nejrenomovanějšího německého týdeníku Die Zeit.
Podobné, v podstatě dobré zkušenosti s tureckou menšinou, přinejmenším ve srovnání s dalšími muslimskými přistěhovalci, měly i další unijní státy s velkými tureckými komunitami – Rakousko, Nizozemsko či Francie. Turci posílali své děti do škol, měli práci, jejich civilizační odlišnosti byly většinou výrazně menší než u muslimů z jiných zemí. A také islám, který vyznávají, má daleko do radikálnosti víry jiných muslimských národů. Jediný občasný problém vytvářelo napětí mezi Turky a Kurdy, které se projevovalo i při demonstracích obou táborů v evropských městech.
Už před lety však někteří odborníci varovali, že ne všechno je v pořádku. „Prubířským kamenem ochoty se integrovat je postoj k tomu, koho si zvolit za životního partnera. Pouhá tři procenta mladých mužů a osm procent mladých žen s tureckým migračním pozadím si za životního partnera volí Němce,“varoval před více než pěti lety ve své skandální knize Německo páchá sebevraždu Thilo Sarrazin.
Po červnovém převratu, kdy se v ulicích Německa, ale i dalších evropských měst konaly velké proerdoganovské demonstrace Turků, však Evropa zjistila, že turecká menšina je sice integrovaná, avšak stále platí, že to jsou na prvním místě Turci a až potom Němci či Rakušané. A vláda v Ankaře se na to dívá podobně. Když několik německých poslanců tureckého původu hlasovalo loni v červnu pro rezoluci odsuzující genocidu Arménů, byli Tureckem „exkomunikováni“a kvůli hrozbám jim musela být dána policejní ochrana. „Někteří říkají, že pro hlasovali Turci. Jací Turci, prosím? S Turky nemají nic společného,“prohlásil o nich turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. „Jejich krev není turecká, je zkažená.“
Na druhé straně se viditelná podpora Erdogana od německých a evropských Turků proti červencovým pučistům nedá vykládat jako podpora jeho autoritářským tendencím. Erdoganovy snahy o prezidentský systém, jenž by mu dal téměř neomezené pravomoce, Turci žijící v EU z velké části nepodporují.
Dosavadní snahy o udržení vztahu mezi těmito menšinami a Tureckem se nyní Erdoganovi můžou vrátit jako bumerang. Výsledek referenda, které se koná 16. dubna, není podle pozorovatelů zdaleka jistý. A dva až tři miliony „evropských Turků“, kteří mají dvojí občanství, a tedy také volební právo, mohou proto vychýlit referendové hlasování v Erdoganův neprospěch.
Gökay Sofuoglu, šéf turecké menšiny v Německu, kde může v referendu hlasovat až 1,5 milionu tamních Turků, mluví otevřeně o výhrůžkách, které jemu a jeho lidem, již se postavili proti ústavním změnám Turecka, v poslední době přichází. „Oponenti (změny ústavy) jsou dáváni na roveň zrádcům země a teroristům,“uvedl Sofuoglu pro Deutsche Welle. „Bylo mi například vyhrožováno, že všechna moje veřejná vystoupení nahrává a sleduje turecká tajná služba,“dodává tento německo-turecký menšinový politik.