Bican sem, Bican tam. Bican pryč!

Strhněte tu sochu, nebo zaplaťte milion liber! Je nepředstavitelné, aby blondýnka Roberta, dcera anglické fotbalové legendy Bobbyho Moorea, vymyslela tak nestydatý návrh. Zneuctila by tátovu památku. Bronzová socha zůstane před posvátným stadionem Wembley, i kdyby se Mooreova rodina rozhádala s celým světem. Je to logické. Kapitán Anglie Moore se výrazně podílel na vítězství na mistrovství světa 1966 a socha je poděkováním.

Stejně jako obrovitánská noha, která vyrůstá z chodníku před stadionem Hamburku a vzdává hold fenomenálnímu střelci Uwe Seelerovi. Hamburk nezapomene a Seelera ani nenapadne, že by nasupeně křičel: „Odvezte tu moji nohu do sběru!“Přitom Hamburk už několik let po sobě hraje trapně a záchrana v německé lize je to jediné, co může Seelera těšit.

Josef Masopust byl před pěti lety dojatý, když pár metrů od Julisky odhalili jeho sochu. Jak se někdejší hvězda pražské Dukly v mírném záklonu napřahuje levačkou. Nebyla to přirozená póza, tak přece nikdo nestřílí. Ale že by se vztekal? Nedejbože žádal odstupné? Ani náhodou, jen byl v rozpacích z toho, že žádný jiný žijící český sportovec sochu neměl: „Je mi líto, zasloužili by si to i jiní.“

I Pepi Bican by si zasloužil, aby se na něj vzpomínalo jen v dobrém. Nikdy v historii se neobjevil úžasnější střelec. Jen on, rodák z Vídně a pozoruhodný slávistický džentlmen, se dokázal dvanáctkrát stát nejlepším střelcem sezony. Tak skvostnou bilanci nenajdete u Pelého, Romária, Messiho ani u Cristiana Ronalda.

Jenže s Bicanovým jménem se pojí hlavně nesváry a mediální přestřelky.

Zbytečné? Nepochopitelné? Hloupé? Na jednu stranu zcela jistě.

Mladší syn Ivan zakázal, aby byl táta uveden do české Síně slávy. Považoval za drzost, že nebyl prvním na seznamu. Tím spíš, že mu komunisti sprostě zkrátili kariéru a hnali ho ke krumpáči. Teprve při stém výročí od narození, tedy 25. září 2013, se Bican dočkal. Svazová delegace se mu poklonila u hrobu na Vyšehradě.

Trable nekončí. Slavia musela v říjnu 2011 strhnout velikánskou Bicanovu fotografii ze stadionu v Edenu. Syn Ivan hrozil soudem. Byl přesvědčený, že majitel Aleš Řebíček, kontroverzní exministr, špiní jméno Slavie. „Je to gauner, který ohrožuje tátovo jméno,“řekl tehdy a říká i dnes.

Jenže mezitím, v březnu 2013, se Bicanův portrét do Edenu vrátil. Syn svolil a s „gaunerem“Řebíčkem si potřásl rukou. Slavia ho přesvědčila, když mamince Jarmile, největší ze slávistických fanynek, vypravila velkolepý pohřeb.

Současná Slavia, za níž stojí majitel z komunistické Číny, by ráda po Bicanovi pojmenovala stadion v Edenu, který hodlá během jara koupit za více než miliardu korun. Stadion Josefa Bicana, to je přece krásné gesto, ne? Ne tak pro syna Ivana, kterému se příčí, že by se zaprodal Číňanům, kteří porušují základní lidská práva. Žádá milion korun jako odškodné, že tátu zaprodá. Celé je to divné. Ivan Bican má jistě plné právo, aby o tátově dědictví rozhodoval podle svého nejlepšího svědomí. Těžko může zapomenout, jak rodina po únoru 1948 trpěla. Velký Pepi musel ze Slavie pryč, komunisti ho vyhnali do Vítkovic s nálepkou buržoazního nepřítele. Později musel k lopatě, režim mu nedovoloval ani trénovat. A tak elegán, který dokázal nastřílet i sedm gólů za zápas, chvílemi živořil. A jeho rodina s ním.

Fotbalový šlechtic zemřel 12. prosince 2001, bohužel od té doby dostává jméno Josef Bican rány. Osobně nepochybuju, že stadion Slavie jednou ponese jeho jméno, jinak to ani nejde, jenže jednou není teď. Zatím ne.