Kavárna na Pankráci vrací lidi do života už dvacet let

Obsluhu Café Na půl cesty tvoří z velké části duševně nemocní, hlavně schizofrenici. K narozeninám kavárna vyhlásila soutěž o nejlepší příběh, který se v ní odehrál. PANKRÁC Na začátku se tam lidé chodili bavit tipováním, kdo z obsluhy je psychicky nemocný a kdo ne. Dnes už si příchozí mnohdy ani nevšimnou, že je kavárna Café Na půl cesty v něčem jiná. A i když vědí, že jim kávu možná nese schizofrenik, nevadí jim to. A o to také jde – každodenním kontaktem změnit ve společnosti vnímání lidí s duševním onemocněním a těm zase díky systému rehabilitací pomoci v návratu do běžného života.

„Máme k tomu trochu ambivalentní postoj a pořád hledáme správnou polohu. Snažíme se, aby kavárna šířila osvětu v problematice duševního zdraví a lidé o tom věděli. Zároveň však chceme, aby naše služby byly profesionální,“říká provozní kavárny Radek Wollmann, kterému se kvůli specifické povaze kavárny pravidelně obměňuje skladba zaměstnanců. Jakmile rehabilitace skončí, pacient-pracovník odchází.

Za dvacet let fungování kavárnou prošlo 689 lidí, o něco více mužů než žen, loni v ní za symbolickou odměnu pracovalo třiatřicet klientů, jak jim v kavárně říkají. „Mně je dost často líto, že odcházejí, protože vím, že se na ně můžu spolehnout a že všechno skvěle šlape. Pokaždé si říkám, že bych byl rád, kdyby zůstali,“líčí Wollmann s tím, že v kavárně už vzniklo i několik párů.

Třicetičlenný tým podniku, který dodnes sídlí na místě bývalých záchodků v parku na Pankráci, netvoří jen duševně nemocní, ale i zaměstnanci a brigádníci. „Jsme hrdí, že někdy ani nejde poznat, kdo je klient a kdo barman,“doplňuje vedoucí Café Na půl cesty Jan Kratochvíl.

K letošním dvacátým narozeninám běží na stránkách kavárny soutěž o nejlepší příběh, který se tam návštěvníkům stal. „Výsledky vyhlásíme na oslavách Čarodějnic 30. dubna. Další akcí bude výstava v parku, kde lidé uvidí fotografie a zajímavosti ze života kavárny, průřez její historií i současnou podobu a naše vize. V létě bychom například chtěli posílit venkovní bar, do parku chceme dát lehátka a rozšířit nabídku občerstvení,“plánuje.

Café Na půl cesty, které ve své době bylo jednou z prvních tréninkových kaváren ve střední Evropě, založila nezisková organizace Green Doors. „Nedaleko sídlil denní stacionář na Ondřejově a tam přemýšleli, jak duševně nemocným poskytnout další možnost na sobě pracovat,“popisuje Wollmann s tím, že díky kavárně ožil i přilehlý park. Večer Pomoc duševně nemocným

se podnik, jehož dveře zdobí desítky nálepek a zdi pak kresby malých běženců a fotografie z uprchlických táborů, mění v hudební klub, kam míří kapely z celého světa.

Právě večerní směny však klienti často dělat nemohou. Jsou náročnější, psychicky nemocní navíc musejí dodržovat přísný režim a noční práce se pro ně nehodí. Mohou si ale udělat baristický kurz a často si z kavárny odnášejí pracovní návyky, na které se jinde tolik nedbá. „Pak přicházejí a říkají, že v nové práci třeba úplně přenastavili systém čištění kávovaru,“dodává provozní, který je v Café od roku 2009.

Samotný trénink je podle něj čím dál náročnější, protože s rostoucí zástavbou na Pankráci i oblíbeností kavárny do ní chodí víc a víc lidí. „Zátěž je vyšší, ale stejně tak i výsledná připravenost do života,“míní Wollmann. Úspěšnost se údajně pohybuje mezi 62 až 89 procenty. Po skončení kurzu se klient buď přesune do jedné ze spřízněných kaváren – Mlsné kavky a V. kolony – nebo si najde „skutečnou“práci na otevřeném trhu, další jdou zase zpátky do školy. Jeden z klientů se také rozhodl otevřít si vlastní kavárnu, vzpomíná Kratochvíl.

Do Café Na půl cesty přitom často přicházejí lidé po měsících hospitalizace nebo samoty v invalidním důchodu. Sebedůvěru získají až při přípravě kávy a občerstvení, při obsluhování zákazníků. „Zjistí, jaké to je, pravidelně vstávat do práce, a jaké to je, zase být mezi lidmi. Oceňují přístup terapeutů i to, že mohou s barmany sdílet zkušenosti s nemocí a jsou bráni jako profesionálové,“vypráví vedoucí. Mimo kavárnu jsou totiž schizofrenie i další diagnózy pro klienty stále velké téma. „Bojí se o ní komunikovat se svým okolím. Nevědí, jak to sdělit u pohovoru a jestli to vůbec říct.“

Oba muži si podle svých slov nevzpomínají na žádný incident, kdy by klient svou nemoc nezvládl a ohrožoval své okolí. Když se mu udělá špatně, musí jít domů nebo si alespoň na chvíli odpočinout. Každý nemocný má navíc určeného sociálního pracovníka, na kterého se může v podobných situacích obrátit a který jeho zdravotní stav podrobně sleduje. Vstupní podmínkou také je, aby byl zájemce o rehabilitaci stabilizovaný. „Nejhorší, co se tady zákazníkovi může stát, je to, že si na kávu počká o něco déle,“dodává Kratochvíl. Doposud největší své dílo připravil čínský umělec Aj Wej-wej pro pražskou Národní galerii. Jmenuje se Zákon cesty, ve velké dvoraně Veletržního paláce se v těchto dnech dokončuje jeho instalace a je vyvrcholením umělcova zájmu o globální uprchlickou krizi. Má podobu sedmdesátimetrového nafukovacího člunu s nadživotními postavami 258 uprchlíků z tmavého materiálu. Objekt doplní velká skleněná koule, v níž se bude loď odrážet. Po vernisáži 16. března bude instalace v Národní galerii až do 7. ledna příštího roku. (ČTK) Lidé navrhují na Ladronce plácek pro výuku bruslení a další veřejné toalety. Bruslařské dráhy by mohly být prodlouženy podél Tomanovy ulice. Přání vzešlo z ankety, kterou uspořádala Praha 6. V roce 2004 bylo okolí parku Ladronka přeměněno na park s bruslařskými dráhami. „Jako hlavní problém byla označena snížená bezpečnost pohybu chodců a bruslařů v obousměrném úseku dráhy,“píše radnice. Zvažuje proto, že by dráha byla jednosměrná a protažena severním okrajem parku kolem Tomanovy ulice, chodník by byl zachován. Lidé by uvítali také nové veřejné toalety, více parkovacích míst či okruh pro výuku začátečníků. V ten by se mohl proměnit okruh u obchodního centra nebo by mohl vzniknout u tenisových kurtů. „Zde se nabízí možnost zázemí pro návštěvníky parku včetně herních ploch a prvků pro děti,“uvedla radnice. (ČTK)