Zpověď vězně z garáže
Když slyším bouchnutí vrat, vše se mi vrátí, říká v rozhovoru pro MF DNES mladík, kterého únosce věznil deset dní v garáži.
Loni o něm mluvilo celé Česko. Koncem srpna tehdy šestnáctiletý Daniel Příhoda a třináctiletá Jana zmizeli. Na procházce si je vyhlédl šestatřicetiletý Zdeněk Hryščenko. Spoutal je a odvezl do speciálně upravené garáže v Ústí nad Labem. Deset dní je věznil, než dvojici pomocí Danielovy lsti našli policisté.
Jak se dnes cítíte?
Už je to určitě lepší, než to bylo. Takové… řekl bych, že v podstatě jako dřív. Časem se všechno uklidnilo. Je mi tak nějak fajn.
Takže se dá říct, že vedete stejný život jako před tím, co se vám přihodilo loni v létě?
Jo, teď už je to vlastně všechno skoro stejné. Najel jsem do starých kolejí.
Říkáte skoro stejné. Je to tedy v něčem naopak jiné? Jste vy v něčem jiný?
No, možná trochu víc pomáhám doma. Nebo se o to alespoň snažím. Třeba krmím králíky. Nebo jsem začal tátovi víc pomáhat na zahradě. Uvědomil jsem si, že se může kdykoli stát cokoli. Vnímám teď čas s rodinou trochu jinak. Ale povahově jsem se podle mého nezměnil. Vždycky jsem byl hodně veselý, což pořád jsem.
Jak často si na únos a všechno kolem něj vzpomenete?
Už méně. Třeba večer, když nemůžu usnout. Nebo pak samozřejmě, když se někdo zmíní. Rozhodně se mi to ale nehoní neustále hlavou.
Každého asi napadne, že po takovém zážitku člověk na určité věci, které mu všechno pořád připomínají, jinak reaguje. Nebo že se začne bát toho, co by mu dříve připadalo jako banalita. Týká se tohle i vás?
Je pravda, že když slyším bouchnutí vrat, třeba od naší garáže nebo od kotce, hned se mi všechno vrátí a začnu nad tím přemýšlet. Ale není to až tak, že bych nadskočil a vyloženě se bál. Strach jsem cítil, když jsem před nějakou dobou jel autobusem a byl v něm chlap, který vypadal jako on, náš únosce. Tehdy jsem se necítil moc dobře. Člověk ví, že ten únosce není venku, ale stejně jsem se hodně zarazil.
Říkáte si někdy, že jste mohl udělat něco jinak?
Když si vybavím ten úplný začátek, jak nás vedl k sobě do auta, kterým nás pak vezl na Střekov, tak si říkám, proč jsme neutekli. Celkově mě napadá, proč jsem něco neudělal dřív. Teď si tohle můžu už jenom vyčítat, takže je lepší se v tom po téhle stránce nijak nepitvat.
Co pro vás bylo po návratu do normálního života nejtěžší?
Začlenit se mezi ostatní. Moc jsem se bál, že mi kamarádi a spolužáci budou všechno pořád připomínat. Ptát se. Skutečnost ale byla jiná. Nejdřív se neptali skoro vůbec. Až když viděli, že jsem v pohodě, tak o tom začali mluvit. Nevím, možná jim někdo řekl, aby se o tom nezmiňovali, nebo si třeba sami uvědomovali, že by o tom bylo dobré chvíli mlčet.
Do školy jsem se vrátil cíleně v době, kdy jsme měli praxi, kde nebylo tolik lidí a měl jsem tam nejlepší kamarády. Tam to bylo úplně super. Pak došlo na návrat do třídy. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že si vymyslím, že mi není dobře, ale návrat by mě stejně neminul. Jen bych ho možná na chvíli oddálil. Dopadlo to dobře. Celá třída se ke mně chovala v pohodě.
Získal jste mezi nimi image hrdiny?
Někdo něco takového říkal, ale to je podle mého úplný nesmysl. Rozhodně se necítím jako nějaký hrdina. Myslím, že by každý něco vymyslel a udělal.
Chci vidět, jak se bude tvářit. Až uvidí toho, kdo ho přečůral.
Po vysvobození jste nejprve odmítl pomoc psychologa s tím, že všechno zvládnete. Pak jste se ale zhroutil a jeho služeb přece jen využil. Potřebujete ho i v současné době?
Ne, nepotřebuji. A dřív jsem ho vlastně využil jen jednou. Doma za mnou byla doktorka. Pak už jsem to překonával sám s rodinou a kamarády.
Vaše maminka v době, kdy jste byl pohřešovaný, a vlastně i poté, aktivně komunikovala s novináři. Vyčetl jste jí to někdy?
Vůbec ne. Beru to tak, že je to její věc.
O únosu se toho napsalo a namluvilo opravdu hodně. Stíhal jste to sledovat a četl jste i diskuse pod články?
Nějaké články jsem četl. Bylo jich fakt dost. Do diskusí jsem nahlížel, protože mě to zajímalo. Přišlo mi až zábavné, kolik lidí tam psalo, že mě znají a že vědí, jaká je pravda.
Předpokládám, že lidé vás kontaktovali i přes Facebook.
Jo, hodně si jich se mnou chtělo psát. Mám asi tři stovky nepotvrzených žádostí o přátelství. Vypátrali mě, i když jsem na Facebooku pod jiným jménem.
V době, kdy jste s Janou zmizeli, jste spolu začínali chodit. Poté jste prohlásil, že si takzvaně dáváte pauzu. Jaký je váš vztah v současné době?
Naposledy jsem ji viděl buď před Vánocemi, nebo těsně po nich. Nevím přesně. Nejsme v kontaktu.
Za pár měsíců začne soud s vaším únoscem. Prý tam chcete jít. Proč? Nebojíte se, že by to na vás mohlo mít negativní dopad?
Chci ho určitě vidět. Chci vidět, jak se bude tvářit, až uvidí on mě. Až uvidí toho, kdo ho přečůral a kvůli komu on sedí. Zajímá mě, jak to celé bude probíhat.
Bydlíte s rodinou ve vesnici, kde má příbuzné i váš únosce. Přišel jste s nimi do styku?
Ne. Viděl jsem jeho maminku, ale jen zdálky před jejím domem, když odněkud přijela.
Dá se na něčem z toho, co jste prožil, najít i třeba něco pozitivního?
Já si třeba uvědomil, co se všechno může stát, a víc proto přemýšlím nad tím, co dělám. Dřív byste mě lehce navedla na kdejakou kravinu, teď už ne. Probudilo to ve mně větší zodpovědnost.