Sto let od jedné zapomenuté revoluce
Pak zaduněl výstřel z křižníku Aurora! A ruský car byl svržen. Takhle se také na školách v bývalém Československu před pádem komunismu učilo o revoluci v Rusku. A nejspíš v celé východní Evropě. Ono přece jen vypadá lépe, když se svrhne neschopný (samo)vládce, než sice slabá, ale přece jen demokratická vláda. A tím spíše, když tu demokratickou vládu vystřídá krvavá totalita.
Teď je to právě neskutečných sto let! Před sto lety abdikoval ruský car Mikuláš II., hned po něm se vzdal nároku na trůn i jeho bratr Michail. Po staletích podivné rodinné vlády se nekonečná ruská země začala nesměle měnit směrem k demokracii. V Rusku něco neznámého. Únorová revoluce, jak se říkalo, však opravdu patřila k těm šťastnějším okamžikům ruských dějin, v nichž se jinak střídaly jen okamžiky temné a ještě temnější. A takové jsou ty dějiny dodnes. Vyprodukují tolik zla, že si s nimi nedokážou poradit ani další generace, protože ty produkují zase další zlo pro další generace.
Pokus o demokratickou cestu, kterou se začátkem roku 1917 po pádu carského samoděržaví vydalo Rusko, stojí ale docela za připomínku, i když je ta událost dnes (polo)zapomenuta. A překryta jinými událostmi: především tím, čemu se říkalo Říjnová revoluce, z podzimu roku 1917, která ovšem ve skutečnosti jen ukončila tenhle nesmělý pokus o existenci normálně fungující země. Tedy země, kde se moc nesoustřeďuje do rukou jednoho všemocného vládce, ať už se jmenuje car, generální tajemník nebo jakkoli jinak. Země, jejíž obrovské bohatství nepatří jen partičce vyvolených. Země, kde se lidé nemusejí bát. A především země, jejíž sousedé nemusejí žít ve strachu z okupace či rovnou pod hrozbou ruských zbraní jako ještě i dnes v Gruzii nebo na Ukrajině.
Promyšlená propaganda, která po celá desetiletí omílala lži o vzniku Sovětského svazu, přece jen nejspíš zanechala stopy v našem vědomí; proto se možná ta několikaměsíční epizoda po únorové revoluci zrovna moc nepřipomíná. Tím spíše, že byla vlastně nakonec neúspěšná: brzy totiž přišla další – bolševická – revoluce na čele s Leninem a rozvrácená země se změnila v ještě rozvrácenější. Nebylo potom divu, že skoro polovinu té země načas ovládli českoslovenští legionáři, kteří se jen chtěli dostat z té nekonečné země domů, nic víc, nic míň. Ovšem smutným faktem je především něco jiného, totiž to, že dnešní Rusko se víc podobá tomu carskému, stejně jako tomu bolševickému; jako by ta únorová revoluce vůbec nebyla. Vlastně všechny pokusy o spravedlivou společnost a vládu práva končily smutně: vzpomeňte si na období Michaila Gorbačova a později Borise Jelcina, muže, který zápasil s celými těmito ruskými dějinami a navíc ještě s alkoholem; nemohl prostě vyhrát ten dvojí boj; proti ruským dějinám zatím nevyhrál nikdo, možná v tom boji s alkoholem může být úspěšnější.
Přesto stojí za připomínku, že i v Rusku byli tehdy lidé, kteří chtěli tu obří nekonečnou zemi změnit, proměnit ji z hrozby v útočiště. Proměnit ji z nepřítele v domov. Byli tam tehdy, v tom roce 1917, byli tam později za Gorbačova a nemusíme pochybovat o tom, že tam jsou i dnes. Možná jich nebude mnoho, ale jsou tam. To je skutečný odkaz těch událostí z jara 1917; v té nekonečné zemi nejsou jen větší či menší uzurpátoři a nekonečný počet uzurpovaných. Jsou tam i ti, kteří to chtějí změnit, jen na to nemají dost odvahy nebo vnitřní síly. Možná ale jen čekají na svou příležitost. Jednou přijde.