Zemřel muž, který v keckách uměl ošálit stáří
Ve chvílích, kdy se převlékl do běžeckého, se najednou cosi změnilo. Čas jako by přestal plynout, jako by Ed Whitlock uměl klusat proti jeho toku.
„Jeho výkony byly mnohem dál, než by si kdo z nás kdy uměl představit. Uctívali jsme jej jako boha,“pronesl Amby Burfoot, vítěz Bostonského maratonu z roku 1968 a dlouholetý editor specializovaného magazínu Runner’s World. „Ale on přitom neběhal, aby nás ohromil či inspiroval. Běhal pro ten nejvyšší důvod. Běhal sám pro sebe.“
Byť jej v komunitě měli téměř za nadpřirozenou bytost, i Whitlock byl jen člověk. Unikátní muž podlehl v 86 letech rakovině prostaty a sport i svět ztratily někoho, kdo jako jediný zvládl po sedmdesátce uběhnout maraton pod tři hodiny. Mimochodem, ještě loni to dokázal v čase 3:56:34.
Whitlock byl pro vědce apoštolem budoucna – kýmsi, jehož tělo zvládlo v teniskách ošálit stáří maximální možnou měrou. Nadějí.
„Ed se blíží minimálnímu stárnutí tak, jak to je jen u člověka možné,“řekl dříve pro New York Times Michael Joyner, který na Mayo Clinic zkoumá vztah věku a změn výkonnosti. Whitlock-osmdesátník měl podobné množství svalové hmoty jako jiní po dvacítce. Odlišovala jej rovněž mimořádná vitální kapacita plic (5,4 litru) i nebývalé množství takzvaných motorických jednotek, nejmenších možných řízených svalových jednotek. Také jejich množství totiž s věkem mizívá.
Tenhle hubený muž s bělostnými vlasy byl jiný. V mládí křehký, vypadal starší než vrstevníci, pak se ale vše otočilo. Jen si to představte: v 85 letech pokořit na maratonu na stopkách čtyři hodiny? „Není nic krásnějšího, než když protnete cíl a zjistíte, že jste v pořádku,“říkal s ironií sobě vlastní. Podobně vysvětloval i své 58 let trvající manželství s paní Brendou: „Možná nejvíc pomůže to, když pravidelně běháte tři hodiny venku jako cvok.“
Celá planeta stárne, a tak příběhy Whitlocka či jiných šampionů superveteránských kategorií vzbuzují zájem i zvědavost. Jsou to ryzí výjimky, nebo cesta pro ostatní?
Obecně nejspíš obojí. Určité modely chování je záhodno kopírovat, avšak genetická výbava Whitlocka prostě a jednoduše odlišovala.
Jinak nabízí cestu samorosta – a zároveň zastánce zdravého rozumu a zdravé míry věcí. Jedl, co chtěl, rád si dopřál skleničku vína. Nevyznával žádné speciální tréninkové metody a bylo mu fuk, v čem běhá; kdepak ty „nejvychytanější“ boty, stačily mu obyčejné kecky. Nikdy neměl kouče. A na první maraton se vydal až ve 44 letech.
„Byl to však titán sportu. Zaběhnout po sedmdesátce maraton pod tři hodiny, to je jeden z nejhodnotnějších výkonů dějin,“napsal o svém výjimečném krajanovi kanadský běžecký novinář Michael Doyle.
Whitlock i v rámci svého nadhledu přiznal, že krom radosti z pohybu má další motivaci: „Pochybuji, že bych běhal pro lepší zdraví. Do jisté míry jde o to, že vaše ego začne toužit po dalších rekordech.“
Proti stáří se běhat dá, smrt je aspoň zatím neošálitelná – i pro výjimky typu Eda Whitlocka. Přesto drobný pán nabízí vzkaz, jehož univerzálnost voní optimismem.
„Většina z nás dokáže mnohem víc, než si myslíme,“pronesl kdysi rekordman Ed. „Jen je třeba být dostatečný blázen – a zkusit to.“
Whitlock jako první a zatím jediný sedmdesátník zaběhl maraton pod tři hodiny. Jeho tělo prostě stárlo jinak.