Život a smrt kněze
Rozhovor s mužem, který byl s umírajícím kardinálem Vlkem do posledních chvil
Kardinál Miloslav Vlk umíral velmi neobvykle. Hned jak se dozvěděl, že už mu lékaři nepomohou, zveřejnil to a začal přijímat návštěvy. Všichni, kdo s ním hovořili, tvrdí, že nepotřeboval povzbuzení. Naopak – on utěšoval je. Zblízka to sledoval Antonín Randa, muž, který po dvaceti letech opustil novinářskou kariéru, aby se mohl naplno věnovat péči o těžce nemocné kněze. Jejich odcházení někdy bývá plné samoty. Nemají rodinu, a zmizí-li z očí, snadno se na ně zapomene.
Když se na přelomu roku Randovi ozvali z Arcibiskupského paláce, věděl, že tentokrát bude jeho úkol jiný. Ne proto, že šlo o vysokého hodnostáře. S kardinálem Vlkem se znal dvacet let, řešil s ním pracovní i osobní těžkosti, chodil si k němu pro radu. Teď mu to měl oplatit. Umírání kardinála Vlka, jak ho popisujete, se trochu vymyká běžné zkušenosti. Vysvětlujete si to jeho vírou, nebo povahou? Obojím. Víru si musel velmi často obhajovat v situacích, kdy mu nebylo úplně lehko, za totality nesměl působit, vícekrát se dostal do situací, kdy se mohl ptát: Proč se tohle děje zrovna mně? Zřejmě už měl v životě tyhle otázky pro sebe zodpovězené a v tom závěru v tomhle zůstal autentický. Ale je pravda, že někteří umírající kněží mohli žít sice podobný život, ale mají těžší situaci v tom, že si připadají zapomenutí. Nikdo už o ně nestojí. Kardinál Vlk však toho musel o to víc opouštět. Měl poměrně bohatý život, dosáhl významného postavení... Nezvyšovalo jeho úzkost vědomí, o co vše přijde? U něho se žádná úzkost či zklamání nedostavilo. Postavení, kterého dosáhl, ho jako člověka nijak nezměnilo. Pana kardinála Vlka jsem poznal jako člověka velmi emočního, byl v něm život. Rád se pro něco nadchl, někdy i rozzlobil, rád se smál. Nikdy to nebyl papaláš. Ani ve svém odcházení.
Je to v něčem jiné, když umírá kněz? Tedy člověk, který je se smrtí konfrontován celý život, v modlitbě třeba pětkrát denně? Zúročí se mu tahle „průprava“?
Myslím, že mají šanci být lépe připraveni. Ale není to záruka. To, že je někdo kněz, neznamená, že bude umírat líp. Někdy může mít na srdci tolik svých skutečných či domnělých pochybení, že se mu odchází těžko. Tím spíš, že kněžství s sebou nese velkou zodpovědnost i za druhé.
Takže může mít pocit, že těm nárokům být „svatější“než ostatní nedostál, a tím to má těžší?
Přesně tak. Je to vidět hlavně u starších kněží, kteří ke konci už špatně snášejí generační rozdíly a nedaří se jim oslovit mladé, děti, rodiny. Mají pocit, že selhali. A hodně často je tíží samota. Ani ne tak kvůli celibátu, ale kněží většinou neradi chodí do důchodu. Aspoň ta nynější starší generace, která zažila totalitu, chce sloužit do roztrhání těla. Když už to kvůli zdraví nejde, berou to jako velkou bolest a mohou si klást otázky, které jdou hodně na dřeň. Kdežto pan kardinál Vlk až do poslední chvíle věděl, že i když je bezmocný na lůžku, stále o něho mají lidé zájem, chodí za ním, dávají mu zpětnou vazbu.
Oporu měl tedy nejen v Bohu, ale i v zájmu lidí?
Ano, ale nešlo o to, že by byl nějaká VIP hvězda v centru pozornosti. Ta opora spočívala v utvrzení, že svůj život nežil marně, že žil pro ty, kteří za ním teď chodí. Vždycky, když jsem mu vyřizoval vzkazy, oči se mu úplně rozzářily. A začal mluvit o tom, že by bylo fajn, aby i ti lidé, třeba v kostele, zažívali stejnou Boží blízkost jako on ve své nemoci.
Jedna z překvapivých věcí byl obraz trpícího Krista, který si kardinál vzal s sebou na pokoj. Jak mu ta hrůzostrašně zkroucená, krvavá tvář pomáhala?
Utrpení do lidského života patří. A kříž ukazuje ve stejné situaci Boha. V našem „postkřesťanském“prostředí jsme si zvykli, že na zdi visí nějaký kříž, na něm Kristus, a nijak o tom nepřemýšlíme. Ale ona je to vlastně mrtvola. Visí nám na zdi a s námi to nic nedělá. Vůbec o tom nepřemýšlíme. Je jako kus nábytku. Jenže když se pak téhle „mrtvole“podíváme do tváře, tak nás to zneklidní. Ale v okamžiku, kdy to trpící člověk vztáhne sám na sebe, představí si, že sám jde na Golgotu, že on tam táhne ten kříž, je nahý, lidé na něho plivou, úplně nejvíc ho poníží, už to přestane být jen nějaký barvotiskový obrázek. Najednou víte, že ten kříž nesete také a že to má smysl. Chápu, že to někoho zneklidnilo, ale pro křesťany, kteří svou víru prožívají do hloubky, to není nic zvláštního. Kříž patří k podstatě křesťanství.
Hodně lidí se ptalo, proč musí takhle „zasloužilý křesťan“, arcibiskup, kardinál trpět? Proč ho ten milosrdný Bůh, za kterého ručí, nenechá umřít ve spánku?
Ta otázka je pochopitelná, nikdo nechce trpět a umírat v bolestech. Ale každý, koho znám, kdo nějakým utrpením prošel, se v něm snažil hledat nějaký smysl. Ať už Boha, či něco jiného. Otevřelo jim to ještě nějaké dveře, poznání, další prostory, poznali něco, co jim velmi výrazně ovlivnilo život a většinou k lepšímu. I já jsem v mládí těžce onemocněl. Ač bych to určitě nechtěl zažít znovu, až zpětně jsem si uvědomil, kolik toho ta nemoc udělá dobrého. Moji rodiče žili odděleně, jejich Toníček onemocněl a oni byli najednou vedle mě oba. A takových věcí byla spousta.
Jak dlouho jste se s kardinálem Vlkem znali?
Myslím, že mě začal registrovat v okamžiku, kdy jsem mu polil nohy. V 90. letech přišel na návštěvu Katolického týdeníku, kde jsem pracoval, a byl jsem poctěn tím, abych mu předával květinu. Jako mladé ucho jsem kytku nikdy nikomu nepředával. Kolegyně říkaly: Vytáhni to z toho papíru! Tak jsem ji vytáhl z vázy, z papíru a voda kardinálovi vycákla přímo na boty. Smál se, já jsem byl červenej jak rak. Později, když jsem týdeník vedl, jsme se vídali často, mnohokrát mi pomohl v těžkých situacích.
Tykali jste si?
Začal mi tykat asi měsíc předtím, než umřel. Samozřejmě mě to zaskočilo. On už najednou nebyl v roli té persony, byl to člověk v nemocničním županu, co potřebuje pomoc, a já se mu ji snažím poskytovat. Byli jsme si blíž, v jiných rolích. A on najednou říká: „Toníku, máš ty knížky? Já je podepíšu.“
Veřejnost si kardinála Vlka často pamatuje skrze spory o majetek. Kdo v něm odešel pro vás?
Mě inspiroval tím, že to byl navzdory všem okolnostem stále úplně stejný „Míla Vlk“, ať už myl za totality výlohy, nebo měl mezistátní návštěvy s ministry či prezidenty. A potom na závěr – to bylo takové moje privilegium – jsem ho mohl sledovat, že stejný zůstává i v nemocnici jako nemohoucí. Byl pořád stejný. To je pro mě inspirací a nadějí. Že je jedno, kde člověk žije svůj život, jestli na venkově, v Arcibiskupském paláci, nebo v redakci novin. Má šanci ho prožít plnohodnotně a neměl by být frustrovaný z toho, že není třeba někde jinde. Krásný život se dá žít vždycky, ať je člověk kdekoliv. To mě naučil kardinál Vlk.