Jsem hrdý pornohercův syn. I to zazní v Roccovi

Byl by to běžný profesní portrét jako každý jiný, kdyby hrdina snímku Rocco nebyl pornoherec a kdyby si francouzští tvůrci nehráli na dokumentární rádoby umění. Do našich kin jde s doporučením „do 18 let nepřístupný“, které se dá doplnit: „a nad 18 let otravný“.

Rocco Siffredi, přezdívaný italský hřebec, je ve své branži skutečně legendou, snímek mu však s plnou vážností umetá cestičku k pozérské zpovědi štvance typu „má sexualita je ďábel, třicet let jsem byl jejím zajatcem“. Na druhou stranu tak vzniká vděčně bizarní kontrast přepjatých slov se záběry ze zkoušek či castingů pornohereček, dokazujících pověst Maďarska jako velmoci v oboru filmů pro dospělé.

Zprvu kombinace působí groteskně. Rocco Tano, jak zní jeho rodné jméno, vypráví konfekční příběh o cestě z chudých maloměstských poměrů přes nudu bankovního úředníka za velkým snem. Jen s tím rozdílem, že v sedmi letech zjistil, „co mám mezi nohama“, a začal být posedlý sexem, takže i maminka, která z něj chtěla mít kněze, pravila: „Dělej, co tě učiní šťastným.“Dojde na ztrátu bratra, z níž se nikdy nevzpamatovala, i na matčinu smrt, již má spojenou – jak jinak – s vlastní erekcí. Mezitím se střídají záběry hřbitova či kostela s prozaickým zázemím jeho profese, které postupně vymění lechtivost za monotónnost: prostě je to práce.

Po prvních až drasticky názorných detailech testu nové adeptky totiž nastupují další a další dívky, uhihňané jako na konkurzu SuperStar a sdělující bezelstně: „Je mi pětadvacet, už začínám být stará, ano, mám přítele, ano, ví, čím se živím.“Těžko pak mohou žádat soucit za nepohodlné pozice nebo bolest, když jedna pláče, protože „už týden den co den dělám anál“, a už vůbec nelze mluvit o vzrušení v komunitě naháčů při kuřácké pauze.

Pokus oslavovat Siffrediho za tvořivost vyznívá spíše komicky, větší zvědavost budí lidé, kteří ho obklopují. Zejména jeho bratranec a kameraman Gabriele Galetta, k němuž se váže i vzácně zábavná situace: po sexuální „superscéně“slyší její zpocení, oslintaní, ulepení aktéři: „Chyba kamery, omlouvám se.“

Asi nejstrojenější pasáž zosobňuje pohled do hrdinova soukromí. On tvrdí: „Jsem šťastný ne proto, že mám velký penis, ale že mám svou ženu.“Manželka zase: „Doma jsme romantičtí, přirození a konzervativní.“Synové se před kamerou zjevně ošívají, přesto prohodí pár loajálních vět: „Jsem na tátu hrdý.“

Hlavní potíž snímku tkví v tom, že všichni představitelé pornografických rolí jsou špatní herci. I Siffredi přehrává, patos jeho sebedojímání a meditací se mění v únavnou exhibici, jíž nelze uvěřit. Finální sex na kříži završí absurditu celé podívané: italský katolík v sanfranciském studiu s uměleckým puncem Paříže. Rozervaný nadsamec Rocco.

Rocco dokument, Francie