Tiskneme si vlastní tiskárny
„Chybí tu odvaha pouštět se do podnikání,“říká výrobce 3D tiskáren Josef Průša
PRAHA Ve třech malých místnostech jednoho z karlínských domů vyrábějí zhruba dvě stovky 3D tiskáren součástky pro tisícovky dalších.
V budově totiž sídlí firma Prusa Research podnikatele Josefa Průši, který vyváží do celého světa tři tisíce tiskáren měsíčně. Nedávno získal titul začínající podnikatel roku 2016 a americký magazín Make vyhodnotil jeho tiskárnu Prusa i3 MK2 jako tu nejlepší na světě. Tiskárny si navíc lidé mohou upravovat podle svého. „Spíše než do patentů investujeme do vývoje,“říká podnikatel. Bavila mě muzika a chtěl jsem si vyrábět vlastní DJ kontroléry. Některé součástky jsem ale nebyl schopný vyrobit. Pak jsem na internetu narazil na 3D tiskárny, tak jsem si jednu takovou postavil. Při sestavování jsem si ji trochu zjednodušil podle svého a sdílel postup on-line. Na internetu se toho lidé chytli a chtěli používat moje řešení. Nakonec jsem nechal studia na vysoké škole a založil si firmu. Nejdřív jsem se věnoval jen českému trhu a až později jsem začal tiskárny posílat i do zahraničí. Výhoda byla v počátcích v tom, že měla firma díky on-line komunitě a tomu, že jsou tiskárny open source, už nějaké jméno. Jinak je totiž strašně složité na zahraniční trh proniknout. Třeba Američané skoro nikdy neobjednávají nic ze zahraničí, a už vůbec ne z naší části Evropy. Proto říkám, že nejsme ani tak česká firma, jako spíš internetová. Je to stejné jako se softwarem. Veškeré zdrojové části jsou sdílené on-line a každý si tak tiskárnu může měnit a vylepšovat podle svého. Jedinou podmínkou je to, že pokud tiskárnu nějak upravíte a chtěl byste ji prodávat, musíte ji prodávat pojmenovanou podle stejné licence. Je to dobré v tom, že lidé tiskárny sami inovují a my z toho třeba něco zakomponujeme nazpátek. V líhni Asi padesát procent všech prodejů tvoří Spojené státy americké. Česko nám dělá jen nějakých pět procent trhu. Zbytek je rozprostřený skoro po celém světě. Jde to. Máme dobrou dohodu s dopravcem, takže když si někdo třeba v New Yorku objedná tiskárnu a ta je zrovna na skladě, má ji do druhého dne doma. Díky tomu nemáme potřebu zakládat nové pobočky. Uvidíme ale, jak to dopadne s Donaldem Trumpem, jestli zavede vysoké dovozní daně, jak vyhrožuje. To se říct asi nedá. V každé zemi je to trochu jinak. Směrem na západ tiskárny kupují hlavně lidé, kteří to mají jako koníčka. V Česku míří tak polovina objednávek do firem. Základní sada, kterou si člověk složí jako stavebnici, stojí devatenáct tisíc, takže to není pro každého. Čím více na východ od nás, tím více tiskárny kupují firmy, které to používají pro vlastní projekty. Třeba v tom, že si mohou na tiskárnách velmi snadno a levně vyrobit prototyp nějaké součástky nebo výrobku ještě předtím, než zahájí výrobu. My tady máme vlastní farmu z tiskáren, která má asi dvě stě kusů a ve které si součástky tiskneme sami. To nám dává možnost velmi rychle reagovat na potřeby výroby.
Není to v podstatě nic složitého. Základem je tisková hlava, která se pohybuje do tří směrů, a cívka s plastem. Ten se rozehřeje a tryska pak vytlačuje takovou tenkou strunu. K tomu potřebujete ještě 3D model vyrobený v počítači. Tiskárna pak podle něj nanáší vrstvu po vrstvě, až vytvoří celý objekt. Záleží na množství materiálu. Platí, že kilogram plastu na cívce stojí zhruba pět set korun. No a z jednoho kila si vytisknete kilogram čehokoliv a je úplně jedno, jaký to má tvar nebo jestli je to více menších součástek. Každý si ho může stáhnout předpřipravený z obrovských databází, na kterých lidé sdílejí vlastní modely. Když někdo něco vymodeluje, tak je rád, že to ostatní tisknou. Modelování samo ale není nijak těžké, i když z toho má spousta lidí strach. Jsou objekty, jako třeba model obličeje, pro které musíte mít talent. Ale u základních tvarů to tak složité není. Je to takové lego. Stačí si jen všechno pořádně změřit a můžete si doma modelovat třeba součástky, když se vám něco rozbije. Máme vyhlédnuté místo v Holešovicích. Bude to skoro šest tisíc metrů čtverečních, aby byl prostor pro další růst. Tady už jsme jak sardinky. Holešovice jsou pro nás ideální v tom, že jsou v širším centru města. Nejjednodušší by sice bylo odsunout výrobu do nějaké haly za Prahou, kde to stojí pár korun, ale bojíme se, že bychom nebyli tak flexibilní. Nechceme dělit zákaznickou podporu, vývoj a výrobu. Myslím si, že ano. Obávám se ale, že ti schopní už jsou v zahraničí. Mám pocit, že tu jsme ještě pořád trochu zabrzdění komunismem. Třeba v Americe jsou lidé víc podnikaví. U nás pořád platí pravidlo „udělej si školu a najdi si práci“. Chybí tu odvaha pouštět se do podnikání. V novém působišti proto chceme vybudovat dostupnou dílnu pro veřejnost a nějaký inkubátor nápadů, aby si tam lidé tvořili svoje věci a my tam mohli odchytávat zajímavé projekty. Aby se tu něco dělo. To se neodvážím předpovídat. Umělci-designéři budou 3D tisk využívat hodně. Pro ostatní bude atraktivní nejdřív nějaká fáze komunitních center, jako je třeba MakersLab v Paralelní Polis, kam přijdete s modelem a vytisknete si ho na místní tiskárně. Čas, kdy bude tiskárna v každé domácnosti, asi jednou přijde, ale netroufám si říct, za jak dlouho.