Jen psala na stroji u Goebbelse
Nevelký, ale pohledný, upravený, pěstěný, sebejistý, vždy lehce opálený a lehce arogantní. „Vynikající herec, jakživ nevypadl z role, jen jednou zařval.“Tak popisuje říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse jeho někdejší sekretářka Brunhilde Pomselová, při natáčení víc než stoletá hrdinka pozoruhodného dokumentu Jeden německý život, jenž jde do našich kin.
Je to paradox: ač snímek obsahuje unikátní archivy, vlastně zdržují. Daleko silnější je tentokrát „mluvící hlava“s drobnokresbou vrásek, darem přesné formulace a s odhodláním zhodnotit svůj život poctivě, ne však nemilosrdně. „Nikdo mi to dnes nevěří, ale byli jsme stádo, nic jsme nevěděli. Navíc patřím ke zbabělcům, nezmohla bych se na odpor. A jestli cítím vinu? Nic jsem neudělala, jen jsem u Goebbelse psala na stroji. O Židech jsem se dověděla až po válce v ruském zajetí. Svůj díl viny nesu jako celý národ: za to, že jsme je pustili k moci,“shrnuje. Sekretářka
Jeden německý život fascinuje detaily nejen o Goebbelsovi, jenž byl „v kanceláři upravený šlechtic, na tribuně zuřivý skřet, přírodní úkaz, ani sám snad nevěděl, čím dokáže lidi strhnout“. Když se její otec vrátil z první světové války, zakázal dětem nočníky: „Pruská výchova k poslušnosti a povinnosti.“V roce 1933 mávali Hitlerovi: „Proč ne? Byl to někdo nový. Žili jsme lehkovážně, v Berlíně bylo veselo, na vstup do NSDAP za příslib práce v rozhlasu jsem vystála frontu, na ministerstvu propagandy byli milí lidé, dali mi příplatky, jen za ty peníze pak už nešlo nic koupit.“Podrobnosti jsou působivější než známá fakta – jak se styděla, že židovské kamarádce nese cigarety, když potřebovala chleba. Jak zdvořilé a vychované Goebbelsovy děti chodily se psem pro tatínka do kanceláře. Jak ke konci války v úřadě upravovali hlášení o dvaceti Němkách znásilněných Rusy na třicet. Jak ve velitelském krytu potřebovali „už jen alkohol na otupění“, jak jimi smrt Hitlera otřásla méně než Goebbelsova, jak tu šili z pytlů bílou vlajku.
„Občas mě trápí svědomí, jenže člověk nakonec myslí na sebe. Já byla vždy povrchní, a to mi pomohlo,“vykládá žena, jež zemřela letos v 106 letech.
Jeden německý život Rakousko, 2016 PRAHA Liduprázdné jihomoravské pole, balon po večerech sešitý z metrů šusťákoviny, světlice na hranicích, dopad do oraniště. „Posvítil jsem si baterkou na hodinky – bylo čtvrt na dvanáct. Letěli jsme hodinu, přesně pětapadesát minut, které mi připadaly jako věčnost.“
Právě titulem 55 minut mezi životem a smrtí označil slovenský spisovatel Jozef Kollár svou novou knihu. Sesbíral do ní svědectví týkající se neobvyklého a velice riskantního činu, který v září 1983 podnikl bývalý československý cyklistický závodník Robert Hutyra, když naložil sebe a manželku se dvěma dětmi do vlastními silami vyrobeného horkovzdušného balonu.
Autor vedle vzpomínek exulanta na osudový let i protloukání se v zahraničí zařazuje i slova jeho blízkých. Zaujme zde však především