Loučí se hráč, který doma zůstal ve stínu
Útočník Patrik Eliáš ukončil kariéru. V NHL je po Jágrovi druhým nejproduktivnějším Čechem
Vybavím si náš první velký rozhovor. Odehrál se v Třebíči v roce 2000 a Patrik Eliáš pro něj vybral restauraci, která nesla jméno po herci Miroslavu Donutilovi. Tehdejším – a nejspíš i současném – horáckém knížeti. On sám totiž v jeho „vládě“býval ministrem sportu.
Vybavím si i ten nejzábavnější rozhovor. Zrodil se před světovým šampionátem v Québeku, mluvil při něm i další třebíčský rodák Martin Erat a vzešel z něj titulek: „My z Třebíče jsme chytří.“Zároveň však turnaj přinesl i to nejkratší interview – Eliáš se při jednom zápase zranil o kameru v brance a my šli druhý den s kolegou na hotel týmu zjišťovat, jestli bude fit pro čtvrtfinále. „Nic vám neřeknu,“odbyl nás.
Nejzvláštnější rozhovor je ze 7. září 2011. Eliáš odlétal dopoledne z Ruzyně do zámoří, ale za pár hodin přišla zpráva, že spadlo letadlo s týmem Jaroslavle. „Strašné,“napsal mi hned. Nakonec totiž neletěl, protože se na letišti zranila jeho dcera, a tak zůstali v Praze. Za pár dní stál v černém na smutné rozlučce na Staroměstském náměstí.
Do paměti se mi ovšem nejvíc vrylo jiné společné povídání.
Je z dubna 2013 a odehrálo se den poté, co jsem ve Philadelphii pracně „zpovídal“Jaromíra Jágra. Svolil k pár minutám cestou k autobusu Bostonu a uznávaný fotograf, který mě po stadionech doprovázel, raději ani nemačkal spoušť, aby bylo aspoň těch pár minut. A pak i on poznal svět NHL z jiné strany.
Eliáš na nás v Prudential Center mával už z ledu. Po rozbruslení mluvil půl hodiny, dobíral si amerického kameramana, který mu roky připomínal Radka Johna, a poté... Uff, ze šatny zmizel Marek Židlický, i s ním jsme chtěli mluvit. Eliáš jen s ručníkem kolem pasu vyběhl za ním na parkoviště a přivedl ho zpět.
Od hráče jeho kalibru nevídaná ochota. I tak jsem od šéfů dostal zprávu: „Super, že máme Jágra.“
A tak nějak to s Patrikem Eliášem během jeho kariéry, kterou včera – alespoň co se profesionální dráhy týká – ukončil, bylo. Ač dobyl NHL, získal v Americe jméno i úspěchy, pro velkou část Čechů zůstával hráčem ve stínu. Kvůli tomu, že s New Jersey Devils, kde strávil celou zámořskou štaci, pravidelně bojoval o Stanley Cup (a vyhrával), ho minuly zlaté reprezentační úspěchy. Koneckonců i neúprosná počítadla internetových článků roky dokazují, že jeho jméno v titulku není takovým magnetem jako zlatí vrstevníci Jágr, Straka, Ručinský i jiní.
Měl vlastně i smůlu. Kouč Růžička by ho po zkušenostech ze Světového poháru 2004 neopomenul ve zlaté partě pro Vídeň (2005), jenže on se kurýroval ze žloutenky, kterou chytil při „výpravě“za ruskými dolary v Magnitogorsku. Bral to však jako fatalista. Během léčení v nemocnici se sblížil s televizní moderátorkou Petrou Volákovou, budoucí manželkou.
Jistě by ho Růžička vzal i o pět let
krát později do Německa, zvlášť když před zlatým tažením chodily ze zámoří omluvenky po desítkách.
Mezi nimi však i ta od Eliáše, manželka měla rizikové těhotenství, tak zůstal s ní. Když o rok později na šampionátu v Bratislavě, kde národní tým hrál možná nejlepší hokej za posledních 15 let, získal bronz, říkal: „Aspoň že doma zlato mám.“Myslel půlroční dceru. Tehdy však tušil, že další velká šance na to hokejové zlato zřejmě nepřijde. Kouč Hadamczik ho vzal sice na olympiádu do Soči, jenže pak se z reprezentace bez ovací vytratil. Nebyl zapšklý, chápal, že má věk, přesto ho mrzelo, když mu před světovým šampionátem v Praze trenér Růžička ani nezavolal. Osobně neřekl: „Už tě nechci.“Jen to vzkázal přes noviny. Jak odlišné však bylo vyslovit jeho jméno v Americe před zámořskými hráči i trenéry. Peter DeBoer, který ho vedl, se při zmínce o něm rozzářil a řekl: „Patří do Síně slávy NHL.“Ano, tam kde je z Čechů jen Dominik Hašek. A jednou bude i Jaromír Jágr. Stejně jako DeBoer reagoval i brankář Martin Brodeur, legenda Devils. Tomu už loni postavili před arénou sochu, dost možná to jednou potká i Eliáše, po 22 sezonách v klubu místní ikonu. Už teď je jasné, že jeho dres s číslem 26 vyvěsí Devils ke stropu haly.
Pár let mě učila angličtinu Američanka z New Jersey, která Eliášovu fotku nosila v peněžence. Když zjistila, že ho znám, šly na ni – v rámci amerického sentimentu – mdloby.
O Eliášovi se přitom v jeho dětských letech nepěly ódy napříč republikou jako o Jágrovi, Holíkovi, Reichelovi. Ve čtrnácti však bylo jasné, že z Třebíče musí kvůli hokejovému růstu jinam, a tak s rodiči vybíral: Jihlava, či Brno? Ne, v časopise Stadion vyšel inzerát, který nabízel hokejistům, že v Kladně si mohou udělat maturitu a vezmou je bez přijímaček. „Šel jsem tam.“
Ale že by se pak o něj někdo rval? To ne! Agent Jaromír Henyš jednou vyrazil do Kladna za brankářem Tomášem Vokounem, svým klientem. Když nasedal do auta, že pojede zpátky domů, ze zimáku vyběhl mladík ve spodkách a křičel: „Pane Henyš, nechcete mi taky dělat agenta? Já ještě nikoho nemám.“
Plácli si. Dvě sezony Eliáš dřel na farmě, párkrát mu Devils dali „čuchnout“. Ovšem debut v NHL se nesl ve velkém duchu, protože šetřivý klubový boss Lou Lamoriello pro něj poslal soukromé letadlo. Z tripu farmářského týmu se jinak za hlavním týmem dostat nešlo. Ďáblem poté zůstal navždy. Co bude dál? Roky byl Eliáš přesvědčený, že se z Ameriky vrátí, ale poslední léta jistotu ztratil. Dcery si za Atlantikem zvykly, nechtěl jim brát kamarádky, známé prostředí. Přesto naznačil, že hokej chce hrát dál, byť třeba jen ve Slaném. „Budu chodit na led, ať už to bude s kamarády, juniory, protože mě to baví,“uvedl brzy 41letý hráč.
Láká ho trénování. V Česku si udělal licenci, kouč Hadamczik, který se teď neúspěšně ucházel o místo u reprezentační dvacítky, z něj chtěl mít jednoho z asistentů. Tak kdo ví – třeba to hokejové zlato na něj ještě někde čeká. To je kariéra!