Únosce dětí: Chci doživotí
Proces s únoscem dětí Zdeňkem Hryščenkem odhaluje podrobnosti jeho zločinu. I to, jak jeho oběti věznění prožívaly.
Ústí nad Labem Čtrnáctiletou Janu dodnes budí noční můry, vyděsí se, kdykoli někde něco zašramotí, má strach ze tmy a z cizích mužů. Před půl rokem ji držel únosce deset dní v garáži a Jana se z toho dosud nevzpamatovala.
Doufala, že její děsy zmizí, když znovu uvidí toho, kdo je způsobil. Včera se poprvé od vysvobození setkali u soudu. Jenže pokus o terapii nevyšel.
„Už bych to chtěla mít za sebou, snad se všechno vrátí do normálu,“říkala, když včera na chodbě Krajského soudu v Ústí nad Labem čekala na hlavní líčení. Doprovázela ji matka, otec a rodinný přítel.
Jenže na setkání s únoscem Zdeňkem Hryščenkem ještě nebyla připravená. Když ho eskorta přivedla k soudu a Jana mu pohlédla do zarostlé tváře, rozplakala se a utekla ze soudní síně na chodbu.
Líčení začalo o hodinu později, než mělo. Hryščenko totiž spolykal ve vazbě prášky, které si několik dní schovával. Jeho pokus byl ovšem jen demonstrativní, což potvrdila lékařská zpráva z nemocnice.
„Podle ní je v pořádku a schopen účasti na hlavním líčení,“řekl soudce Jiří Bednář.
Hryščenko se od únosu hodně změnil. Zhubl, má delší vlasy, vousy. „Chvíli jsem myslela, že přivedli někoho jiného, až z profilu podle nosu jsem ho poznala,“říkala Jana.
Muž odmítl vypovídat. Soudce Bednář proto přečetl jeho předchozí výpověď a několik dopisů, v nichž se obžalovaný ke všemu přiznal. „Přál bych si doživotí bez možnosti dostat se ven, je to jediná ochrana občanů České republiky,“stálo v dopise. Doživotní trest však nedostane. „Navrhnu trest v zákonné trestní sazbě,“komentoval to žalobce Vladimír Jan. Hryščenkovi hrozí nanejvýš 12 let ve vězení.
Obžalovaný i před soudem trval na tom, aby řízení probíhalo bez něj. Soud mu vyhověl a po půl hodině muže eskorta odvedla zpět do vazby. Až pak se Jana vrátila zpátky do jednací síně.
Soud včera vyslechl i Janiny rodiče. „Hodně se změnila, vždycky to byla odvážná, veselá holka a teď nejí, je vyplašená,“vyprávěla její matka a ve chvíli, kdy líčila, jak svou dceru viděla po vysvobození v nemocnici na kapačkách, hlas se jí pohnutím zlomil.
Když o pár chvil později se slzami v očích usedla zpátky na židli v místech vyhrazených pro veřejnost, Jana se k ní naklonila, políbila ji na tvář, objala ji a položila jí hlavu na rameno.
Přesto se ani ona několikrát v jednací síni neubránila slzám.
Hryščenko ji unesl loni 28. srpna. Spolu s ní i jejího o tři roky staršího kamaráda Daniela. Únosce se projížděl na kole u Litoměřic a hledal dívku, kterou by si násilím odvedl do tajného úkrytu. Budoval si ho od února 2016 v garáži v Ústí nad Labem. Měl v něm elektřinu, osvětlení, splachovací záchod, dřez, nábytek, matrace, hračky i omalovánky. Jak staré dítě unese, dopředu nevěděl. Bylo mu to jedno.
„Chtěl jsem mít kamarádku, se kterou bych si hrál,“řekl později policistům.
Dvojice dětí u soutoku Ohře a Labe mu ihned padla do oka.
„Holka se mi líbila, chtěl jsem jen ji. Chlapce jsem bral, protože na něm byla závislá,“řekl při výslechu.
Namířil na děti pistoli a nařídil, aby šly s ním. V křoví podal dívce stahovací pásky a nakázal, aby chlapci spoutala ruce a nohy. „Nechala jsem je schválně volné, ale on to poznal a dotáhl je,“uvedla Jana.
Únosce klukovi zalepil pusu páskou a dívce nasadil pouta. Pak je spoutal k sobě a odjel na kole pro auto. Později se vrátil a odvedl je k vozu. Po cestě do Ústí nad Labem jim nařídil, aby se vmáčkli do sedaček a nevystrkovali hlavu. Dívka neposlechla. Bylo to však zbytečné. Nikdo si jí nevšiml. Garáž číslo 2334 Děti skončily v garáži v ústecké čtvrti Střekov. V garáži číslo 2334. Od života venku je oddělovaly troje dveře – běžná garážová vrata, plechové dveře a vnitřní dřevěné.
Hryščenkovy nálady se rychle měnily. Chvíli s nimi hrál karty, jindy vyhrožoval, že pokud budou volat o pomoc, zaživa je zakope v lese.
Většinu doby byly děti v garáži samy. „Nejtěžší bylo vnímat čas,“řekla Jana. Naštěstí se mohli orientovat podle vysílání rádia, které únosce nechával hrát mezi dveřmi, aby je nikdo neslyšel, kdyby volali o pomoc.
Když byli zavřeni pátý den, vymysleli plán útěku. Jakmile uslyšeli, že únosce odemyká, Jana prudce otevřela vnitřní dveře a Daniel ho třikrát praštil hrncem do hlavy. Chvíli se s ním přetahovali o dveře, než podlehli. Hryščenko křičel, že je zabije, ale když se dostal dovnitř, uklidnil se.
Hryščenko nutil Janu dívat se na dětské porno, které stáhl z internetu. „Zavírala jsem oči, snažila jsem se nedívat. Připadá mi to odporné,“říkala Jana.
Pouštěl jí i záběry teprve sedmileté dívenky z domu pod garáží, kterou pár měsíců předtím tajně natáčel oknem do pokojíčku. Také ji chtěl unést, ale rodiče ho vyrušili.
Hryščenko Janě a Danielovi líčil, že se po nich pátrá, a dokonce jim pouštěl televizní reportáž.
Jeden den jim sám navrhl, aby napsali dopis rodičům, že jsou zdraví a mají se dobře.
Hryščenko dopisy zkontroloval, ale Daniel ho poprosil, jestli nemůže něco doplnit. V ten moment dopsal, že pozdravuje „nedalekého dědu“a že jsou v garáži na Střekově. Jeho děda žije právě v Ústí nad Labem.
Hryščenko dopis jen přelétl očima, do ruky ho brát nechtěl z opatrnosti, aby nezanechal otisky.
Odjel na poštu do Doks na Českolipsku. „Aby si rodiče mysleli, že tam tráví volný čas,“vysvětloval Hryščenko později při výslechu. Tvrdil, že měl v úmyslu děti po pár dnech pustit domů. „Čekal jsem, že si ke mně najdou vztah, ale neudělaly to. Pořád plakaly,“říkal.
Pustit je prý chtěl právě v den, kdy napsaly dopisy, ale právě kvůli psaní si to nakonec rozmyslel.
„Kdybych je pustil, bylo by to blbé kvůli těm dopisům. Bylo by blbé, kdyby (ty děti) dorazily domů dřív než jejich dopisy,“vysvětloval.
Haló, je tam někdo?
Rodiče obou dětí mezitím neúnavně křižovali kraj a pátrali. Najezdili tisíce kilometrů.
Díky šifrám v Danielově dopisu jeho rodiče nalezli správnou cestu k úkrytu a zavolali policii.
Soudce Bednář včera nechal přehrát video z osvobozování dětí. Záběry začínají ve chvíli, kdy policisté stojí před vraty do garáže.
„Haló! Je tam někdo? Haló!“volá jeden z policistů. Z garáže je slyšet hudba a policista se ji snaží překřičet. Najednou se ozve tlumený, slabý hlas: „Tady!“
Všichni se okamžitě nahrnou k vratům. Otevřou je a za nimi uvidí železné dveře. „Točte to pořádně! Foťte všechno!“křičí policista.
Další bere do ruky brusku a odřezává plechové dveře. Pak se je snaží vylomit páčidlem.
Za chvíli je policisté odnášejí, jenže za nimi se objevují další. Dřevěné dveře už ale nevypadají tak nedobytně.
„Jestli můžete, jděte dál od těch dveří,“zvolá jeden z policistů. Rozeběhne se a vykopne je.
Uvnitř stojí obě děti a strachy se pořád ještě tisknou k sobě.
Soudní líčení pokračuje i dnes. Pokud všechno půjde podle plánu, ve čtvrtek by mohl padnout rozsudek.