Co by k volbě prezidenta řekl Švejk

Představte si, paní Müllerová, on se ten staříček rozhodnul znovu kandidovat na prezidenta naší krásné republiky. To je zpráva hodná zamyšlení, nemyslíte? Jako by prezidentování byla jen tak procházka v parku. Že prý ho jeho přátelé neodradili, nesnažili se mu to rozmluvit. Ale že těch další pět let nemusí přežít, to je nenapadlo?

Viděla jste přece, milá paní Müllerová, že i s hůlkou se jen tak belhá. Věk už na to má, belhat se, ale prej má taky cukrovku a kdo ví, co ještě. Když ne přátelé, že mu to doktoři nerozmluví! Nebo jeho rodina. To by přece mělo stačit, pět let v takový funkci.

To je fuška pro mladší lidi, viďte, paní Müllerová... Já jsem znal jednoho, teda, přesně, neznal jsem ho osobně, četl jsem o tom v novinách, že v tý Americe, někde v Pensylvánii, byl nějaký senátor, taky už postarší, a on byl v tý politice celej život, a taky nevěděl, kdy skončit a užít si zbytek života třeba objímáním stromů, a tak znovu kandidoval, a že to uměl na voliče šikovně navalit, znovu ho zvolili, přestože byl v tý samý době vyšetřovanej pro nějaký nejasnosti, ale jinak to byl jura, štíhlý, až by se řeklo atletický, hustý tmavý vlasy, pod nosem fešácký knírek, na který ty ženský tenkrát šly, a jak byl znovu zvolenej do funkce, kterou už měl v malíku, to vyšetřování ho tak vyčerpalo, že ho nedlouho po volbách klepla pepka a bylo po něm a bylo po vyšetřování.

A tak já nevím, jak to dopadne s tím naším staříčkem, kterej zatím není vyšetřovanej, ale to zdraví, to mu moc dobře neslouží, ty výlety za voličema jsou únavný, pořád se někam belhat. Proč to ten člověk dělá, řekněte paní Müllerová, vždyť ho to může zničit. To víte, dělá mně to starost, já mám lidi rád, mrzí mě, když vidím, jak se jeden drží zuby nehty veřejný pozice, přestože, jak víme, světská sláva, polní tráva a peníze si do hrobu jeden nevezme. Kdybych já měl tu příležitost, já bych mu to rozmluvil, ale já se k němu tak blízko nedostanu, přestože čas bych si na to našel, to jó, já jsem přece lidumil, na toho čoklíka, co mám slíbenýho za pár šupů, bych se šel podívat o den pozdějc, on je to totiž prý ten pravej žižkovskej voříšek, ty já mám rád, s těma to umím, ten by mě nechal vydělat pár korun, abych vám, paní Müllerová, mohl zaplatit činži, kterou vám od Vánoc dlužím, a to mě mrzí a v noci budí. Ono těch pravejch českejch voříšků moc není, voni nejsou v módě, dnes to je samej čistokrevnej půdl, ale s těma nechci mít nic společnýho, ty jsou hákliví, s těma se musí chodit k veterináři, to takovej voříšek, ten se vo sebe postará, když je třeba.

Víte, paní Müllerová, ta nová doba, to není pro mne, ale nějak se s tím budu muset vypořádat. Vždyť já si fajfku ještě sám nacpu, ale jestli si náš pan prezident sám zapaluje cigaretu, že mu oheň nepodá ochranka, s tím si tedy nejsem jistej, když ho tak vidím pomalu se šourat, krok za krokem, píď za pídí, to teda jednomu náladu nezvedne, viďte, paní Müllerová.

Tuhle zakopnul, botka mu spadla, jen tak tak ho chytli a obuli, a ten chce ještě dál ouřadovat na Hradě? Jezdit po městečkách a vesnicích, a i mimo republiku? Teď se prý chystá do tý Amériky, že prý tam má v Bílým domě kamaráda! Z toho by mě trefil šlak, jak je taková cesta letadlem náročná, o to bych já nestál, a já kromě špatných zubů z toho mýho fajčení jsem jinak dobrej, to přece víte, paní Müllerová, jinak bych musel s tím psím handlem skončit, a to já bych opravdu nechtěl. Když je na tom ten náš staříček tak špatně dneska, jaké to s ním bude za rok, za dva?